Článek
Kapitola šestnáctá
Zatímco se v jídelně vychvalovalo jídlo Caroliny Fennorové, Carolina Fennorová vychvalovala samu sebe, jak pěkně se jí povedlo želé, jež bylo určené do jídelny na odpolední posezení u čaje a kávy. Hezky drželo tvar, bylo rudé jako rty a třepetalo se jako tučné lidské stehno.
„No, to se mi ale povedlo,“ zamumlala si pro sebe, ruce zavěsila do boků a pyšně se dívala na svůj výtvor.
„Slyším, že ti to zůstalo,“ řekl Francis Groombley najednou. Přišel do kuchyně, aby si nalil trochu čaje a uzobl kousek chleba, ale ve skutečnosti neprahl ani po čaji, ani po chlebu, nýbrž po společnosti Caroliny Fennorové. Po jejich rozhovoru, kdy vyšlo najevo dávné tajemství, které je kdysi rozdělilo, se na nějakou dobu stáhl, aby se o samotě vyvztekal, protože hněv, to byl jeho nejsilnější pocit, který si z rozhovoru odnesl. Byl to hněv na Carolinu i na sebe, na život, na nespravedlnost, na všechno a všechny. Dokonce si i v jednu zvlášť temnou chvíli pomyslel, že do penzionu, jehož název vnímal jako dokonalou ironii a výsměch, neměl nikdy přijít, avšak tuhle kacířskou myšlenku při opadnutí nejprudší vlny rozrušení rychle opustil. S hrůzou a marností pohlédl na odžité roky, jež mohly mít zcela jinou kvalitu a význam. Celý jeho život mu připadal zbytečný a dokonale promarněný, jako odmítnutý dárek, jenž by ale mohl přivodit spoustu radosti. Když začínal s pátráním po Carolině, upřímně a z hloubi srdce věřil, že ji najde a vše se mezi nimi urovná, ať už se stalo cokoli, napraví to. Donekonečna se ptal sám sebe, kde učinil chybu a čím od sebe Carolinu odehnal, jelikož si její odchod dával za vinu, a to, že nenalézal odpověď, ho každý den víc a víc dráždilo. Nakonec se pátrání protáhlo na téměř třicet let. Ale když jednou při obědě Charles mluvil o úmrtí svého nevlastního otce, uvědomil si, že svým chováním, trucováním a žitím minulostí jen a pouze utrácí ten kousek času, který mu zbývá, ať je jakkoli dlouhý. Začal opět docházet na jídlo jako první a jako poslední odcházel, nabízel svou pomoc, ale Carolina Fennorová se mu vyhýbala očima a i jinak se snažila, aby s ním nezůstala o samotě. Bála se, že kdyby zůstali v místnosti sami, mohl by se Francis Groombley rozpovídat o tom, co bylo, a vůbec ji nenapadlo, že by mohl chtít mluvit o tom, co bude.
Carolina Fennorová málem upustila formu od želé, jak se vylekala. Otočila se na Francise Groombleyho. „A tobě zůstalo to, že se plížíš jako duch. I když je to záhada, když se na tebe člověk podívá,“ sjela jeho postavu kritickým pohledem.
„No, no,“ Francis Groombley si položil ruku na mírně zakulacené břicho. „Zase o tolik jsem nepřibral,“ bránil se. „Jak ti to jde bez Ivy?“
„Mnohem lépe a mnohem rychleji,“ odvětila pohotově, namočila špinavou formu od želé a otírala si ruce do zástěry.
„A i když ti to jde lépe a rychleji, nechtěla bys pomoct?“
Carolina Fennorová si přestala otírat suché ruce, jen stála a mlčela. Nakonec popadla nůž a k Francisi Groombleymu natáhla ruku. „Na jablka,“ řekla jen a sama se dala do strouhání už oškrábaných jablek, která začínala mírně zlatět.
Pokračování ve čtvrtek 30. 4.
