Článek
Kapitola třináctá
Celých následujících sedm dní vypadala situace dost beznadějně, jelikož se v penzionu Naděje nikdo další neukázal. Nikdo, kdo by se chtěl ubytovat, což Geralda Hopea štvalo, ale ani nikdo, kdo by ho žádal o pomoc, což ho neštvalo ani trochu. Nevěděl, jestli by byl schopný být i do třetice laskavý a nabídnout pomocnou ruku, která by se postupně proměnila v pokoj a stravu.
Během té doby se Margaret pohybovala nejen v kuchyni, kde se učila vařit, i když její výtvory nevypadaly jako pokusy, nýbrž jako jídlo docela zkušené kuchařky (pokaždé trnula, jaký bude výsledek, a když zjistila, že se jídlo dá pozřít, oddechla si), až se sama divila, že to zvládá docela dobře, třebaže podezírala Geralda Hopea, že nemá vysoké nároky, a Charlese z toho, že by jí jídlo pochválil, i kdyby mu naservírovala něco spáleného. Charles jí v kuchyni ochotně pomáhal a ona ráda sledovala, jak mu ofina padá do očí a jak si ji odfukuje. Taky se pustila do kontroly neobsazených pokojů, pravidelně v nich větrala a stírala prach nebo zametala či upravovala pokrývky, aby byly dostatečně připravené pro budoucí hosty, tím získávala pocit užitečnosti a odvděčovala se Geraldu Hopeovi za to, že se jí ujal, přestože to udělat nemusel.
„Jak se ti tu líbí, Margaret?“ překvapil ji jedno odpoledne. Zrovna upravovala pokrčenou záclonu v jednom z pokojů, kam před chvílí vpustila ledový vzduch.
„Moc, pane Hope,“ odpověděla.
„Takže tu jsi spokojená?“ zajímal se dál Gerald Hope, ačkoli by si na tento dotaz dokázal odpovědět i sám, protože celé ráno i dopoledne Margaret s Charlesem nenápadně pozoroval, aby zjistil, jak se chovají, když je nevidí, jak se tváří, když nejsou nikým sledováni, zda jsou opravdu tak spokojení, jak se jeví, když je s nimi. Stál ve dveřích, ruce měl spojené za zády. Před deseti minutami zjistil, že pokud se jeho situace s hosty nevylepší během tří měsíců, bude téměř na mizině a penzion, jenž vedl od smrti svého tchána, bude muset zavřít.
„Ano,“ přitakala s upřímným úsměvem a potvrdila tím, k čemu Gerald Hope před obědem dospěl.
Rád by se Margaret vyptal, zda by měla i jiné místo, kam by se mohla v případě, že by se o ni nemohl starat, uchýlit, avšak i na tuto otázku si odpověděl sám, a sice že zřejmě ne, jinak by to udělala hned po tom, co do penzionu přišla, nebo spíš byla odnesena. Navíc svým podezřelým vyptáváním v Margaret nechtěl probudit obavy, které možná (určitě!) budou zbytečné, jelikož se situace vylepší, musí se vylepšit, a proto pouze kývl hlavou a odešel za Charlesem. S ním zopakoval stejný rozhovor, a jak Margaret, tak i Charles z něj byli celí nesví, poněvadž ve vzduchu cítili slabé napětí.
„Pan Hope s tebou dnes mluvil?“ ptala se Margaret, jakmile den skončil a oba se chystali do postelí.
„Ano. I s tebou?“ hádal Charles.
Margaret přikývla a oba nad jeho chováním chvíli mlčky dumali.
„Jak jsi tu dlouho, Charlesi?“ odehnala Margaret všechny nevyřčené úvahy vlastní otázkou.
„Přišel jsem den před tebou.“
Margaret vykulila oči. „Tak krátce?“
Charles po vzoru Margaret přikývl.
„Ty jsi… ty jsi taky sirotek?“
Charles zaváhal.
„Já ano,“ řekla Margaret. „Moje matka zemřela dva roky po tom, co jsem se narodila. A můj otec, ten se o mě nikdy nezajímal,“ sklonila hlavu nad smutnou skutečností.
Charles si nemohl pomoci, ale vybavil si svého otce, jak se mu ještě jako menší chlapec snažil zavděčit a usiloval o to, aby si získal jeho pozornost a uznání. Jezdíval na koni, jelikož jeho otec jezdíval rád. Učil se střílet z kuše, protože jeho otec střílel rád. A i když se mu dařilo a většinou si zasloužil pochvalu, nikdy ji od otce nezaslechl a po matčině smrti se o získání otcova dobrého slova přestal snažit, protože došel k přesvědčení, že je to něco, čeho dosáhnout prostě nemůže a protože mu na tom po oné události nezáleželo.
„Než jsem začala pracovat u Masonových,“ pokračovala Margaret, „tak jsem žila v chudobinci. Kde jsi žil ty?“
Charlese její otázka zaskočila, poškrábal se na hlavě a spěšně uvažoval, co by měl odpovědět. Do odpovědi mu šťastně vpadl Gerald Hope.
„Co tady ještě děláte?“ vyrušil je. Stoupal po schodech, v ruce držel dohořívající svíčku, vosk mu odkapával na ruku a zasychal, oči měl uvadlé, pod nimi se houpaly tmavé kruhy, ústa se zavlnila, jak chtěla zívnout.
„Povídáme si,“ řekl Charles.
„To je sice hezké, Charlesi – vidím, že se řídíš mými radami –, ale zítřejší den bude na povídání rozhodně lepší než dnešní noc,“ odehnal je do postelí.
Pokračování ve čtvrtek 4. 9.