Článek
Kapitola druhá
Přestože se konala svatba, v kostele narváno nebylo. Koho by taky zajímala svatba chudého Charlese Hopea (od doby, co se Charles dozvěděl, kdo je a kdo není jeho otec, říkal si Charles Hope) a stejně chudé Margarety Marriotové? Ano, moc lidí ne, ale ani Charlesovi, ani Margaret na množství svatebních hostů nesešlo, důležité pro ně bylo, že se jim na svatbě sejdou ti, na kterých jim záleží a kterým záleží na nich.
„Přijeli jsme včas,“ konstatoval potěšeně Gerald Hope, když vcházeli do zatím ztichlého kostela. Helenu spolu s Dianou posadil do první lavice. Za patnáct minut za nimi dochvátal i Joe Ridley, celou cestu běžel, a vůbec mu nevadilo, že si tím může pomuchlat své oblečení nebo zašpinit boty, protože se neobtěžoval koukat pod nohy.
„Doufám, že hodinky, co měl náš nový host, stále má?“ optal se Gerald Hope, když si Joe Ridley sedal vedle Heleny, a při tom stačil Dianu jemně ždibnout do tváře. Ta se tomu zasmála, vstala a zatřepetala rukou, aby se trochu posunul a ona mohla sedět nejen vedle matky, ale i vedle něj.
„Jasně, šéfe. Za koho mě máte? Za zloděje?“ zažertoval a mrkl na Dianu.
„Tady jsi v kostele!“ napomenul ho Gerald Hope.
„Já vím! Vždyť jsem neklel!“ ohradil se Joe Ridley, jehož pověstný široký úsměv snad nikdy nemizel. „Kde je paní C.?“ otáčel hlavou do stran a pokoušel se uhladit si rozčepýřené vlasy.
Helena protočila oči v sloup. „Kolikrát ti paní Carolina říkala, abys jí tak neříkal?“
„Přece bys ode mě nechtěla, abych to počítal? To bych potom nedělal nic jiného!“ zasmál se a Gerald Hope se ho už nesnažil napomenout, jelikož dobře věděl, že by to bylo zbytečné.
„Myslím, že pomáhá Margaret,“ odhadovala Helena a odhadovala správně.
Carolina Fennorová brzy ráno vtrhla v noční košili do Margaretina pokoje s šálkem kouřícího čaje zakápnutého studeným mlékem, aby nevěstu na dnešní den náležitě upravila.
Margaret ještě spala, ale kuchařčino nekompromisní zvolání „Vstávat! Vstávat!“ doprovázené tleskáním a rozhrnováním závěsu, za nímž začínalo pomalu vykukovat světlo, ji rychle probralo.
„Už mě chcete upravovat?“ zeptala se zastřeným hlasem. „Kolik je proboha hodin?“ Margaret si promnula oči a pokoušela se zaostřit na hodiny na krbové římse, ale nepodařilo se jí to.
„Na úpravu nevěsty není nikdy moc brzo!“ prohlásila Carolina Fennorová neústupně.
„A na úpravu svatebčana?“ Margaret se vymotala z postele a sklouzla na židli u toaletního stolku.
„Na mně už toho moc upravit nejde,“ podotkla a dala se do práce, aby to do dopoledne, kdy se měl obřad konat, stihla. Carolina Fennorová sice byla stará žena a jako taková věděla, že toho se svým zevnějškem již mnoho nezmůže, pravdou však bylo, že od příchodu do penzionu ztratila pravidelnou a střídmou stravou a pobíháním po kuchyni nejedno kilo na váze, takže oblékala o dvě čísla menší šaty, a v obličeji zvláštně omládla. Nebylo to úbytkem vrásek, ty naopak drze přibývaly a rozvětvovaly se po tváři jako pavučiny, ale možná to bylo novými zuby, které jí nechal zhotovit Gerald Hope. Najednou se objevily utajené rty a její úsměv, kterého se nezříkala ani v dobách, kdy byly její dásně holé, byl vskutku zářivý a její tvář o to sympatičtější a svěžejší.
„Pořád? Vždyť jí pomáhá od rána! Nebo spíš noci!“ divil se Joe Ridley a přestal se snažit, aby jeho vlasy vypadaly uhlazeně.
„Je vidět, že nejsi žena.“
„Jo, jsem opravdu rád, že to je vidět!“
Zatímco se Helena bavila s Joem Ridleym, Gerald Hope nervózně podupával vedle kostelní lavice, neustále se otáčel ke vstupu a upravenou kravatu si trochu uvolnil.
„Jsi nervózní?“ Helena se po něm podívala a sevřela mu paži.
„Trošku,“ přiznal a uzel na kravatě si opět ledabyle utáhl, takže Helenina předešlá snaha byla ta tam.
„A co mám říkat já?“ ozval se Charles, zhluboka se nadechl a zhluboka vydechl, až Heleně sfoukl do obličeje uvolněné vlasy. Rukou si upravil ofinu spadenou do očí.
„Ty? Ty hlavně řekni ano!“ napověděl mu Gerald Hope.
„Ano,“ kývl.
„Teď ne. Potom.“
„Ano,“ žertováním se Charles malinko uvolnil.
„Až se budu ženit já, takhle nesvůj nebudu,“ odhadoval Joe Ridley.
„A kdo by si tě asi tak vzal?“ otázal se Gerald Hope.
„Já!“ vyhrkla pohotově Diana.
„A kdo ti to dovolí?“ naklonil se k ní Gerald Hope a cvrnknul ji do nosu.
„Já!“ zopakovala.
„Aha. Jsem rád, že ode mě jednou budeš vyžadovat svolení,“ utrousil Gerald Hope a podobně jako Charles, i on se zhluboka nadechl. Začínalo mu být horko, třebaže kostel byl poctivě nasáklý chladem.
Pokračování ve čtvrtek 22. 1.
