Článek
Kapitola dvacátá čtvrtá
Den, kdy se Richard Flanagan rozloučil („Nuže, pane Hope, vaše přání se dneškem konečně vyplní,“ prohlásil Richard Flanagan. – „Jaké, pane?“ Gerald Hope si ho změřil. – „Odjíždím.“ – „Ach,“ hlesl a nezeptal se, jak ví, že si to přál. – „Ale vrátím se.“ – „Ach.“ – „To bylo natěšené ach?“ zasmál se Richard Flanagan.), zakončil naplánovaný koncert.
Když v koncertování nastala výměna části orchestru a paní Mallbeckovou u klavíru vystřídal Charles a ve zpěvu se s Margaret prohodil pan Mallbeck, jenž cítil potřebu nechat hlasivky odpočinout a osvěžit je vínem, paní Willová, taky příjemně ovíněná a s růžovými tvářemi, přistoupila k Geraldu Hopeovi, jenž se nestačil divit, jak jeho tchyně pookřála. Navíc si pro dnešní příležitost místo černých šatů oblékla tmavě modré. Sice jemná změna, ale přesto změna.
„Paní Mallbecková je skvělá žena,“ pochválila svou novou přítelkyni, s níž si dokonale porozuměla, jako si rozumí cizí ženy, jež spojuje společný či podobný úděl.
„Myslel jsem, že na váš vkus moc hlučná,“ zažertoval a upil vína.
„Je tak neuvěřitelně optimistická, až se tomu člověk v jejím případě diví.“
„Proč by se divil? Prostě má ráda život, ve kterém měla a má štěstí. Dostala rozdané šťastné karty.“
Paní Willová vrhla po Geraldu Hopeovi udivený pohled.
Gerald Hope znejistěl. „Co se stalo? Řekl jsem něco?“
„Mallbeckovi přišli o syna, je to už třicet let. Někdy se to u novorozeňat stává, že najednou zemřou. A pan Mallbeck byl před časem vážně nemocný, vypadalo to s ním hodně špatně.“
Gerald Hope zůstal moment zticha. „O tom jsem nevěděl. Tedy o tom prvním. A o tom, že byl pan Mallbeck nemocný, se paní Mallbecková zmínila, ale vypadalo to, že to bylo jen něco lehkého. Aspoň o tom takto mluvila.“
„Tak lehkého, že málem volala kněze.“
Gerald Hope se na manžele Mallbeckovi podíval. Seděli spolu u krbu, oba upíjeli víno, pan Mallbeck měl ruku položenou na hřbetu ruky své ženy, oba vypadali neuvěřitelně spokojeně a klidně, jako kdyby jejich duše nikdy nezažily žádný otřes. A přitom i oni si sebou nesli svou tíhu, navzdory níž se dokázali radovat z toho, co měli, co jim zůstalo, a to je činilo šťastnými a vděčnými.
„Proč jste ve skutečnosti přijela?“ obrátil se na svou tchyni. Tato otázka v něm hlodala ode dne, kdy překročila práh jeho penzionu.
Paní Willová odvrátila hlavu. „To ti neřeknu. Udělalo by ti to radost.“
Gerald Hope se rozzářil. „A už víte, jestli se to tady změnilo k lepšímu, nebo horšímu?“
„Vím. Ale ani to ti nepovím.“
Gerald Hope rozpřáhl náruč. „Smím vás obejmout?“
„To ať tě ani nenapadne!“ Paní Willová o krok poodstoupila a kroutila hlavou. „Ty máš ale nápady! Už nepij žádné víno!“ odcházela od něj, ale na rtech jí zůstával úsměv, jenž říkal vše.
„To tady pořádáte často?“ pan Jelly máchal rukou, jako kdyby od sebe odháněl nevábný zápach.
„Čemu říkáte často?“
„Hostům to nevadí?“
„To mi řekněte vy, vy jste náš host.“
Pan Jelly neodpovídal.
„Ale ne, myslím, že ne. Zatím si nikdo nestěžoval, takže byste byl první. Většinou se k nám přidají nebo nás aspoň poslouchají.“
„Já se nepřidám, budu jenom poslouchat,“ řekl pan Jelly rozhodně, přijal nabídnuté víno a uvelebil se v nejodlehlejším rohu.
Panu Mallbeckovi, jenž rozhovor obou mužů sledoval, náhle svitlo. Víno mu sice zpomalilo myšlení, ale silná káva ho nakopla. Plácl se do čela, vyskočil, přešel celou místnost a přimkl se k boku Geralda Hopea. Důvěrně se k němu naklonil, aby je nikdo neslyšel.
„Už vím, kde jsem pana Jellye viděl!“ zahlásil. „Viděl jsem ho v jedné restauraci. Je to,“ naklonil se k Geraldu Hopeovi ještě blíž, „tajný host a kritik.“
„Tajný host a kritik?“ Gerald Hope pokrčil čelo, pohlédl do Mallbeckova šálku s kávou a pomyslel si, že bude potřebovat aspoň další dva.
„Ano,“přitakal. „Kontroluje kvalitu restaurací, penzionů a hotelů. Je to velmi přísný kritik.“
„Ano, to jsem,“ ozvalo se za zády pana Mallbecka, až se ten lekl a málem na vestu Geralda Hopea vyšplíchl zbytek kávy v šálku. Hrbil se za ním sám velký kritik malého vzrůstu, pan Jelly.
Gerald Hope, jemuž hlava taktéž pracovala pomaleji, nasucho polkl.
„Neznervózněl jste, pane Hope?“
Gerald Hope nervózně zavrtěl hlavou.
„Nemáte důvod,“ řekl na odchodu pan Jelly. Tyhle chvíle, kdy jsou majitelé svých podniků zděšení zjištěním, kým je, a tím, s jakou netrpělivostí se k němu chovali a s jakou neochotou vyplňovali jeho požadavky, sebejistota je kvapně opouští, až z nich zůstane malá, třepající se dušička, miloval a vychutnával si je jako to nejlahodnější víno, jež ho polechtalo v krku a zahřálo v žaludku.
„Dobrou noc, pánové,“ zavolal a potěšil ho pocit ze skvěle vykonané práce, kterou právě dokončil.
Pokračování ve čtvrtek 25. 6.
