Článek
Kapitola dvacátá šestá
Carolina Fennorová vařila oběd. I ona se s novým dnem sžívala pomalu, přestože včera vypila pouze jednu skleničku vína a omezila se na jeden kousek koláče. Joe Ridley ji sice provokoval, ale ona se nedala a statečně zůstala u jednoho kousku. To, že kuchyně byla vytopená, jí v nabrání energie nepomohlo, spíš jí to energii ubíralo, na čele a nad rtem ji lechtal pot. Rukávem si ho utřela a vzdychla. Byla natolik zabraná do krájení zeleniny a brambor, že za sebou přicházejícího Francise Groombleyho nezaslechla, dokud na ni nepromluvil.
„Carol?“ Francis Groombley byl jediný, kdo kdy Carolinu Fennorovou zval Carol. Ale bylo to dávno, kdy ji takto oslovil naposledy.
Carolina Fennorová nadskočila a upustila vařečku do polévky, až to šplíchlo.
„Ty jsi mě vyděsil!“ položila si ruku na hruď a zavřela oči.
„To jsem nechtěl.“
„To ti tak budu věřit. Zrovna tobě!“ zasmála se.
Francis Groombley nasadil vážný výraz. „Chtěl bych se tě na něco zeptat, Carol.“
Carolina Fennorová zvážněla. „Doufám, že je to ta otázka, kterou chce slyšet každá žena,“ zadoufala.
„Jestli myslíš tu, kdy se muž ženy ptá, jestli si ho chce vzít, tak ano.“
Carolina Fennorová zbystřila. Už pár dní ji hlodal pocit, že se jí chce Francis Groombley na něco vážného zeptat a nespletla se. Jejich sblížení bylo zpočátku opatrné („Tím nožem mě chceš podříznout?“), ale Francis Groombley byl odhodlaný a Carolina Fennorová svolná, pokud k sobě měla být poctivá, Francisova pozornost ji těšila a ubírala jí několik let, cítila se mladší a rozhodně veselejší. Stáhla si umolousanou zástěru, upravila sukni a trochu hladila vlasy.
„Doufám, že si u toho nemusím kleknout. Asi bych se už nezvedl.“
„Ne,“ řekla se smíchem.
„Vezmeš si mě, Carol?“ otázal se Francis Groombley prostě.
„Konečně ses zeptal, Francisi!“ zvolala dojatě a sepjala ruce. „Ano! Ano! Ano!“
„Mně by to stačilo jednou,“ zasmál se a vytáhl z kapsy prstýnek, tenký zlatý proužek s drobným kamínkem. Nechal ho ve městě vyčistit, poněvadž léta se na něm podepsala mírnou zašlostí.
Carolina Fennorová vydechla úžasem. „Francisi!“
„Bez prstýnku by to nešlo,“ pověděl a navlékl jí ho na prst. Byl to ten samý, který jí navlékl před lety.
„Nebudeme vypadat jako blázni? V našem věku…,“ nadhodil.
„Jestli budeme vypadat jako blázni, tak jedině proto, že jsme se ještě nevzali,“ utnula rázně jeho pochyby. Minulost nechali spát.
„Kdy jim to oznámíme?“
„Teď!“ zavelela.
„Ty neztrácíš čas,“ zasmál se.
„Na to nemám čas,“ odtušila Carolina Fennorová a odspěchala do haly, aby Geraldu Hopeovi poučujícího Joea Ridleyho u klavíru oznámila, že se za deset minut všichni sejdou v kuchyni. „Jak poroučíte, madam,“ hluboce se uklonil a Carolina Fennorová nad jeho žertem mávla rukou a protočila oči.
„Proč jsme se tu všichni sešli? Dnes jsem měl první hodinu klavíru,“ zajímal se Joe Ridley o deset minut později, když si sedal za stůl a Dianu si posadil na klín, nebo se spíš na jeho klín Diana sama vydrápala.
„Chtěli bychom vám něco oznámit,“ začal Francis Groombley a už nemusel říkat nic dalšího.
„No ne!“ spráskla ruce Helena.
„No ano!“ přidala se Carolina Fennorová a zvedla ruku se zásnubním prstýnkem.
„Další svatba!“
„Ano,“ přitakala Carolina Fennorová. „Už bylo opravdu na čase! Přece nezůstanu v tomhle penzionu jediná svobodná!“
„Já jsem taky svobodná!“ přihlásila se ihned Diana.
„Protože jsi na vdávání ještě moc malá.“
„Ale na družičku jsem dost stará. Můžu jít za družičku?“ zaprosila.
„Můžeš,“ přisvědčila Carolina Fennorová.
„To abychom začali s přípravami,“ hádala Helena.
„To jistě. A aby netrvali moc dlouho, chtěla bych se dožít jejich konce!“
„A můžou přijít i mí bratři a otec?“ otázala se Helena a usmála se na Geralda Hopea. Dopis, jenž jí doručil pošťák, opravdu pocházel od její rodiny. Starší bratr Henry v něm psal, že matka sice před dvěma lety zemřela, ale on i jeho bratr a otec jsou naživu, ačkoli dny přežívají, jak jistě tuší, a nevede se jim zrovna dobře. Když s psaním odspěchala za Geraldem Hopem, radoval se spolu s ní a vynadal jí, proč už nepíše odpověď. Obratem tedy bratrům a otci odepsala, aby přijeli.
„Samozřejmě, drahá,“ souhlasila Carolina Fennorová.
„Tak,“ začala Diana rozhodně, jakmile Carolina Fennorová s Francisem Groombleym odešli, „a kdy začneme připravovat moji svatbu?“
„Snad naši, ne?“ ozval se Joe Ridley a jemně ji dloubl do boku.
Helena se podívala na Geralda Hopea. „Co jsem ti říkala?“ usmála se.
KONEC
