Článek
Kapitola osmnáctá
Margaret se rozloučila a hbitě kráčela, aby co nejdříve nakoupila. Než se nadála, byla s nákupem hotová a ocitla se na mostě, pod nímž před pár týdny spala. Nemířila přímo k tomuto místu, ale nohy ji sem samy dovedly. Tři týdny a tolik se toho změnilo! Postavila košík s nákupem na zem, aby se mohla lépe nahnout, ale při vzpomínce na to, jak jí kdosi neznámý odcizil kufr, si to raději rozmyslela, a podržela ho v ruce. Trochu se naklonila, aby viděla dolů, opatrně natahovala krk, ale nic to nepomohlo, neviděla nic než špinavou proudící řeku, a proto se rozhodla sejít dolů a podívat se pod most. Táhla ji tam zvědavost.
Jak scházela dolů, zaslechla jemný praskot a zahlédla slabé světlo.
„Á,“ zamumlala žena bez zubů, jen co Margaret spatřila, pusu vypadající jako černá díra nechala otevřenou. Ohřívala se u ohně, který víc uhasínal, než hořel. „Zase tu chceš nocovat? Jenom, když mi dáš koláč – i když nebyl nic moc –, jinak ne!“ prohlásila nesmlouvavě.
„Nemám koláč.“
Žena pokrčila rameny. „Nemáš koláč, nemáš postel.“
Margaret se nad slovem postel podivila, ale při slově koláč jí hlavou najednou proletěl nápad. Byl šílený i skvělý zároveň. Bedlivě si ženu prohlédla.
„Co na mě tak zíráš? Nevidíš mě snad poprvé!“ zvolala žena.
„Nechtěla byste spát v opravdové posteli?“ vyhrkla Margaret dřív, než si to stačila promyslet a domyslet případné důsledky.
„Cože? Co mi to tu vykládáš za nesmysly?!“ obořila se na ni žena.
„To nejsou nesmysly,“ ohradila se Margaret.
„Děláš si ze mě legraci? Myslíš, že když spím pod mostem, tak mě nebudeš brát vážně?“
„Ne, to ne,“ bránila se Margaret. „Nic takového si nemyslím. A myslím vážně to, co říkám. Chtěla byste spát v opravdové posteli?“
„Jistěže bych chtěla!“ zahartusila. „To je ale otázka!“ obrátila oči ke kalnému nebi. „Kdo by nechtěl spát v opravdové posteli. Ale kde bych ji asi tak vzala, co? Nebo ty snad víš, kde?“
Margaret s úsměvem kývla.
„Pane Hope, už jsem zpátky!“ hlásila se Margaret hned po příchodu. „A vedu vám kuchařku!“ oznámila vítězoslavně.
„Opravdu? A koho?“ Gerald Hope vycházel z kuchyně, kde si uvařil kávu, aby se vyburcoval k bdění a zbavil se přetrvávající touhy spát.
„Já…,“ zarazila se. „Jak se jmenujete?“ otočila se na ženu. Když jí vylíčila, že by pro ni měla nejen nocleh, ale i místo kuchařky, žena ji nebrala vážně, ale přesto ji následovala, třebaže ji k tomu musela Margaret nejméně čtvrt hodiny přemlouvat, jelikož se žena bála, aby jí někdo jiný nezabral její skvělé místo, zatímco bude pryč.
„Jestli se to stane, pomůžu vám najít jiné,“ přislíbila Margaret a zadoufala, že k ničemu takovému nedojde.
„Ty trousíš jeden slib za druhým,“ hudrovala žena, ale následovala ji, i se svým zmuchlaným rancem.
Když Gerald Hope bezdomovkyni zahlédl, ztuhl a vytřeštil na ni oči. Rozhodně jako kuchařka nevypadala. Od hlavy až po paty byla špinavá, měla odrané oblečení a nesnesitelně zapáchala, až zatoužil zacpat si nos i pusu rukou, ale ovládl se. Na podlaze po ní zůstávaly mokré stopy.
„Umíte vařit?“ zkusil to.
„Umíte klást chytré otázky? To máš po něm, co?“ obrátila se žena na Margaret a hned zpět na Geralda Hopea. „Jistěže umím vařit. Jsem ženská, jakpak bych neuměla.“
„Byla jste kuchařka?“
„Ano.“
„Opravdu?“
„Ano, teď jsem to řekla. Máte tak krátkou paměť?“
Gerald Hope její výpad ignoroval. „Kde jste naposledy vařila?“
Tahle otázka ženu rozesmála. „Kde? Naposledy jsem vařila u Masonových, ale to už je hodně let. Hrozná rodina,“ ulevila si, a kdyby nestála na čisté podlaze, uplivla by si. „Lepší žít pod mostem než pro ně pracovat.“
Margaret při vyslovení jména rodiny, o níž nechtěla nikdy nic slyšet, zrudla a zírala do země, aby zakryla rozpaky, i když tím na ně spíš upozornila.
„Potřebuju kuchařku,“ pověděl Gerald Hope a pochybnosti o tom, že by měl zrovna tuto ženu zaměstnat, ho neopouštěly.
„Ano, to jsem pochopila.“
„Mohl bych to s vámi zkusit.“
„A já s vámi.“
„To jste laskavá.“
„Nechte si to. Ale nejdřív se chci okoupat. Tady Margaret mi slíbila, že dostanu i vlastní pokoj.“
„To dostanete. Dostanete pokoj po bývalé kuchařce.“
Žena zbystřila. „A pročpak od vás odešla? To víte, musím si dávat pozor, u koho bych měla pracovat.“
„Neměla pro koho vařit,“ vyložil Gerald Hope.
„A já budu mít?“
„Ano,“ řekl stručně Gerald Hope.
„Když to říkáte,“ pokrčila rameny žena. „A jsem Carolina Fennorová, kdyby to někoho zajímalo. A nejsem vdaná, to by taky někoho mohlo zajímat,“ dodala a rozesmála se svým bezzubým úsměvem.
Pokračování ve čtvrtek 9. 10.
