Článek
Kapitola prvá
Misty Blackwoodová zabořila palec do tlusté pomerančové kůry a pomalu, soustředěně ji odlupovala, měsíček po měsíčku, až pomeranč zcela obnažila a nechala se omamovat sladkou a svěží vůní, která jí vnikala do nozder a odháněla obvyklý nelibý zápach, jenž se kolem ní dennodenně vznášel, zápach odpadků a kouře, zápach exkrementů a moči, zápach ulice.
„Jeden pro tebe, jeden pro tebe, jeden pro tebe a poslední pro mě,“ spravedlivě rozdělila čtyři plátky šťavnatého a voňavého pomeranče, který se jí dnes podařilo ukrást jednomu obchodníkovi na nedalekém tržišti, jehož sledovala dva dny a jenž vypadal nevinně (světlé vlasy se mu kolem hranatého obličeje vlnily jako křehké mořské vlny a oči byly svěže zelené jako čerstvé listí) a poctivě (sem tam prohodil nejedno slůvko, nebylo jich ale podezřele příliš, a rty u toho vytáčel do širokého úsměvu), avšak své zákazníky, jichž nebylo mnoho, okrádal, tu jim nenápadně, když se zapovídali, napočítal vyšší částku, tu nenápadně, když se nedívali, odebral jeden dva pomeranče, a přitom vedl sladká slova, co mu vytékala z úst jako ovocná šťáva. Možná právě proto, že zájemců o lahodně vypadající pomeranče bylo méně, než pro svou obživu potřeboval, musel si prodavač vypomoct a díky okradení, a tedy většímu výdělku, si přilepšil a vypadalo to, že zákazníků má dostatek.
„Hezký den,“ popřál prodavač s úsměvem páru, který na první pohled vypadal jako manželský, ale na druhý – příliš mladá žena s precizně namalovanou tváří a příliš starý muž, s vlasy, jejichž řídnutí schoval pod klobouk, oči obou neustále těkající po okolí – to byla zřejmě milenecká dvojice. Žena se muže křečovitě držela a cosi mu neustále šeptala do ucha, přičemž on se omezoval na kývání a vlídný, utěšující úsměv.
Prodavač sledoval, kterak zákazníci sledují jeden druhého, jako by se na sebe nemohli vynadívat, a svůj záměr odebrat jim jen jeden pomeranč pozměnil a sebral jim rovnou tři.
Misty využila okamžiku, kdy se prodavač soustředil na vlastní krádež, a když se chvatně prosmekla kolem jeho stánku, chňapla po oranžové kouli a strčila si ji za kabátek.
„Tady to máte,“ prodavač podal dvojici košík s pomeranči a nezapomněl na falešný úsměv.
„Děkujeme,“ pronesl muž vděčně a odváděl si svou nervózní polovičku.
Prodavač svůj úsměv smazal, jen co se k němu dvojice obrátila zády, zaťal zuby a pomeranče, které si přivlastnil zpět, přidal na vysokou oranžovou hromádku.
Misty jeho počínání sledovala z bezpečné vzdálenosti a kroutila nad ním hlavou. Ona mu aspoň pomeranč ukradla s tváří, v níž by se daly číst výčitky ne úplně černého svědomí, avšak ani ne zcela nevinného, že udělala něco, co udělat neměla, ovšem její žaludek žbluňkáním volal po jídle.
Misty si vložila jeden měkký plátek do úst a skousla. Na jazyk jí vytekla sladká šťáva a stekla do krku.
„Hmm, to je dobrota, co?“ oslovila své přátele, které podělila a kteří s ní sdíleli špinavý, zapadlý kout v jedné z mnohých slepých ulic města, pro jehož velikost jeden neznal druhého, a kam by zabloudil jedině slepý. Nebo sirotek. Těmi přáteli byli dvě kočky a jeden pes. Jedné kočce, černé jako inkoust a s bílou skvrnou na pravém oušku, kterou pojmenovala Josefína, chyběl kousek ocasu, druhá, šedivá jako bouřková obloha, jménem Chloe mrkala na svět pouze jedním okem, modrým jako oceán, a jak ji Misty často upozorňovala a uklidňovala, i to jedno bohatě stačilo, když vidělo to, co vidělo a co by nejradši nevidělo, a hnědovlasý pes Fred, jenž byl bez levého ucha a kulhal.
Všechna zvířata svou porci slupla na posezení a podívala se na Misty trochu vyčítavě, jelikož poslední jídlo, které jim sklouzlo do žaludku bolavého hladem, byla chudá miska mléka v případě Josefíny a Chloe, o kterou se musely podělit, a téměř ohlodaná kost od kuřete v případě Freda.
„Já vím, já vím,“ prohodila Misty a bezmocně rozhodila rukama, „je toho hrozně málo. Zítra se vrátím na trh a zkusím se polepšit,“ slíbila jim, na navršené slámě se schoulila do klubíčka, přetáhla si přes sebe smradlavou deku, v níž byla díra velká jako pomeranč, ale přesto to byla deka, a usnula obklopená svými zvířecími přáteli a ruchem usínající ulice.
Nazítří brzy ráno se Misty opět objevila na tržišti, jež se pozvolna probouzelo k dalšímu ze svých předvánočních životů. Většina stánků už byla obsazená natěšenými obchodníky, kteří připravovali a aranžovali své výrobky a dobroty, jež zakrátko ozdobí a provoní celý prostor tržiště, děti je budou chtít ochutnávat a lidé kupovat (a kdyby snad ne, prodavači je přesvědčí, že ve skutečnosti chtějí), z velkého, prostorného místa se stane místo malé, kde se o sebe budou lidé otírat, vrážet do sebe a omlouvat se nebo na sebe bručet, jak bude stoupat jejich nervozita z blížících se svátků a strachu, jestli mají vše, co mít mají, jestli na nic a na nikoho nezapomněli.
Misty se rozhlédla po dosud volném prostoru, kde se zatím trousili první zákazníci, kteří víc okukovali, než kupovali, a nemohla si nevšimnout svého oblíbence – prodavače pomerančů. Vypadal stejně jako včera, jakož i předcházející dny. Docela široká ramena měl shrbená, ruce, velké a mozolnaté, podivně neobratné a pod očima tmavé kruhy, jako by víc nočního času probděl a méně prospal.
Misty se o krok posunula, přitom zírala na prodavače pomerančů a bokem se praštila
o roh jednoho stánku.
„Kliď se odtud!“ rozkřikl se po Misty náhle prodavač s dlouhými vousy a malýma zákeřnýma očima, jemuž se nelíbilo, že se někdo jako ona (tedy někdo, kdo je na první pohled obyvatelem ulice) ochomýtá kolem jeho stánku.
„Nijak vám neškodím,“ ohradila se Misty a pohledem sklouzla k proutěným košíkům, které prodavač prodával a které – jak byla Misty přesvědčená – nemohl sám plést, na to měl moc tučné a krátké prsty.
„Ještě to tak!“ odplivl si prodavač a pohladil si vousy. Měl tlustý krk, až se dalo pochybovat o tom, jestli nějaký vůbec má, i břicho, jež se vlnivě pohupovalo nad širokými kalhotami.
Misty se nemínila hádat, a tak raději poodešla a přiblížila se k prodavači pomerančů, jenž se zrovna pokoušel přilákat mladého muže.
„Pomeranče! Pomeranče! Sladké a šťavnaté pomeranče!“ hlásal, ale muže nenalákal. Ten se po něm sotva ohlédl a mířil ke stánku s jablky a oříšky.
Prodavač si nešťastně povzdechl, sklonil hlavu a promnul si zátylek.
„Zase nic,“ zašeptala si Misty pro sebe, a když se po ní prodavač pomerančů ohlédl, uvědomila si, že slova nepronesla tak tiše, jak si myslela. Trochu sebou trhla, ale neutekla.
Prodavačovy oči se zúžily, jako by se pokoušel zaostřit. „Tebe znám!“ ukázal na ni dlouhým ukazovákem. Jmenoval se John Paul, ale Johne mu nikdy nikdo neřekl, protože John se jmenoval jeho otec, a pokud mělo nějaké dítě za otce někoho, jako byl John Swindle, rozhodně po něm nechtělo mít i jméno. „Bylas tu i včera. Viděl jsem tě!“ pokračoval plameně. Matně si pamatoval, že tu v jeden moment viděl dívku s vlasy, co připomínaly lesklé kaštany, a s tmavýma očima, které v něm vyvolávaly podivné teplo a připomínaly rozpuštěnou čokoládu.
Misty zachovala klid a doufala, že jí z tváře nekřičí panika.
„To je možné,“ připustila co možná nejklidněji. „Tohle je tržiště, chodí sem spousta lidí.“ Byla si jistá, že nevěděl, že mu ukradla pomeranč. A i kdyby ano – jak by prodavači uškodilo, že mu ukradla jeden malý pomeranč? Sám si v tu chvíli tři prodané pomeranče ukradl zpátky, takže to vlastně ani žádná krádež nebyla, bylo to, jako by mu nic nechybělo.
„Neukradlas mi něco?“ zeptal se jí, jako by jí četl myšlenky.
„Kdyby ano, myslíte, že bych se k tomu dobrovolně přiznala?“ vyklenula obočí údivem nad hloupou otázkou.
„Jistěže ne,“ řekl John Paul.
„Tak vidíte.“
„Ale tebe už u svého stánku nechci vidět! Zmiz!“ trhl hlavou tak prudce, až se Misty lekla, jestli mu v ní nekřuplo.
„Přes ty davy zákazníků mě jistě neuvidíte!“ pronesla vzdorně.
John Paul popadl koště. „Zmiz! Hned! Nebo tě nechám zatknout!“ vyhrožoval, máchal koštětem a červenal v obličeji. Zimou to nebylo.
„Za co?“ Misty na něj užasle hleděla a zůstávala pokojně stát na místě.
John Paul potřásl hlavou. „Něco už najdu!“
Misty si odfrkla, a kdyby nebyla dívka, možná by si i odplivla. „Nebojte se, odcházím.“
„Moc rád ti uvidím záda,“ řekl John Paul a zrakem zpozoroval, že ho minul další zákazník. Krátce se podíval na jeho pomeranče, vyskládané a umně naaranžované v bedýnkách a košících, potom se podíval na Johna Paula, kterak v ruce třímá koště, vyslal k němu pohrdavý pohled a poté svou pozornost přesunul ke stánku s masnými výrobky. Jistě to nebylo proto, že dal přednost slanému před sladkým, jistě za to mohla Misty, rozhodl se John Paul, a zuřivost v něm naplno vyklíčila. Její oči mu najednou nepřipomínaly hebkou čokoládu, nýbrž ostré kousky uhlí.
„Odháníš mi zákazníky!“ obvinil ji a smutně hleděl do davu před sebou, jenž zhoustl.
„K tomu mě nepotřebujete, vystačíte si sám,“ pravila Misty věcně.
John Paul k ní nakročil.
„Nebojte se, už jdu,“ zvedla ruce v obranném gestu, „ale opravdu se bojte, aby k vám přišel nějaký zákazník,“ varovala ho Misty, avšak mile. „A to jsem ráda, že mi rád uvidíte záda, protože já mám moc pěkná záda,“ prohlásila sebejistě a jako na povel se k němu otočila a ladným krokem, jako by byla dáma, a ne dvanáctiletá dívka, odkráčela na druhou stranu tržiště, kde na prodavače pomerančů viděla, ale on neviděl na ni.
„Ten přijde, toho se nebojím. A ne jeden!“ volal za ní zoufale.
Misty následující hodiny proseděla na lavečce na druhém konci tržiště a sledovala, kterak kolem ní pobíhají lidé, z nichž cítila předvánoční shon, nikoli sváteční klid, kterak se obchodníci činí, ústa se neustále pohybují a jsou roztažená do úsměvu, kterak se děti baví a dovádějí kolem přeplněných stánků, otce tahají za kabáty a matky za sukně, protože se jim něco zalíbilo a zatoužili mít to doma, ve svém teplém a útulném pokoji s peřinami, které nezapáchají ani nejsou ozdobené podivnými skvrnami.
Misty se zachvěla a schoulila se do sebe, dávala se do ní zima i spánek. Obemkla ji vůně svařeného vína a skořice, žaludek na to zareagoval zaskučením. Zhluboka se nadechla, jako by ji samotná vůně mohla rozehřát prokřehlé údy i tělo.
Jakmile prodavači při prvních zákmitech večera začínali sklízet zboží, které jim zbylo (což si řada z nich neuměla vysvětlit), odlepila se od lavečky a vydala se směrem ke svému oblíbenému prodavači, jenž nevypadal, že by se chystal opustit své místo. Stál u svého stánku a do okolí hleděl pohledem, z něhož matně zářil smutek.
„Dnes jste tu měl opravdu hodně zákazníků. A všechno zboží, jak vidím, jste prodal,“ přistoupila k němu a důkladným prohlížením zjistila, že od doby, kdy ho opustila, moc pomerančů neubylo. Všude ležely oranžové koule, které svítily do dáli jako vánoční světla.
„Ty jsi tu zase?!“ obořil se na ni unavený John Paul a rukou si přejel bolavé, suché oči. Věděl, že dívka má pravdu, dnes prodal sotva jeden košík pomerančů, a taky věděl, že to nedá najevo. „Co jsem ti říkal odpoledne?“ mírně se k ní sklonil a zjistil, že dívka vedle půvabných očí má roztomile kropenatý nos i tváře. Předtím si toho nevšiml a netušil, jak je to možné.
„Namluvil jste toho hodně, to je pravda,“ odtušila Misty a poškrábala se na nose. „Ale nic, co bych si měla zapamatovat,“ dodala trochu drze.
„Zmizni!“ zopakoval, co jí pověděl ráno, avšak slovu chyběl patřičný důraz, bylo vyřčeno spíš s vyčerpaností než zlostí.
„Možná k vám lidé moc nechodí, protože se rozkřiklo, že je okrádáte,“ řekla najednou jako nic.
John Paul ztuhl. „Nevím, o čem mluvíš,“ hlesl, ale nejistota v hlase i oči pátrající vpravo i vlevo ho prozradily.
„Ale víte,“ trvala Misty na svém.
„Ne, nevím. To, co říkáš, je lež,“ lhal John Paul a pustil se do odklízení pomerančů.
„Vy víte, že mluvím pravdu.“
„Opravdu?“ John Paul pustil bednu k nohám a o dva kroky se k ní přiblížil. „Tak když mluvíš pravdu, jak tvrdíš, pak mi jistě prozradíš, jestli jsi mi včera něco ukradla, nebo ne,“ nespouštěl oči z její jemné tváře.
Tentokrát to byla Misty, kdo zaváhal. „Ano,“ přiznala nakonec a o krok couvla, byla připravená prchnout, kdyby ji John Paul chtěl chytit nebo se rozkřičet na strážníka.
Ten si místo toho povzdechl. „Věděl jsem to.“ Zakroutil hlavou. „Kolik pomerančů to bylo?“ škrábal se ve vlasech, jako by ho v nich něco svědilo.
„Jeden malý pomeranč,“ odpověděla.
„Jeden malý pomeranč,“ zopakoval John Paul.
„Ano, malý. Mohla jsem vzít i nějaký velký, ale vybrala jsem si malý. Abyste neměl velkou škodu,“ vysvětlila.
„To je od tebe ohleduplné. Ale kdyby mě všichni okrádali jako ty, bez ohledu na velikost ovoce, jak bych asi dopadl?“ zeptal se, ale nečekal, že by na svou otázku dostal odpověď.
„A proč vy okrádáte všechny ty lidi?!“ kontrovala Misty a rukou opsala půl kruh.
„Ne všechny!“ ohradil se John Paul. „Jenom některé!“ vyhrkl, než si slova stačil promyslet. Pak se náhle zarazil. Řekl víc, než chtěl.
„I já jsem to věděla,“ pověděla Misty, když sledovala jeho zděšení. Neprozradil jí nic, co by už nevěděla.
John Paul se ušklíbl. „Šidím jenom ty, co si mohou dovolit zaplatit víc. Chudé ne.“
„Jak šlechetné. Vy jste zloděj s morálkou,“ pronesla Misty a John Paul netušil, jestli vyřčeným slovům vdechla ironii, nebo ne.
„Zlodějka mě bude soudit?!“ obořil se na ni.
„Nesoudím vás. Na to jsem udělala až příliš špatných věcí. Ale z dobrých důvodů. Nechtěla jsem je udělat, ale musela jsem je udělat. Jako když jsem vám ukradla pomeranč, o který jsem se navíc podělila. Nebyl jenom pro mě.“
„I já jsem udělal věci, které jsem dělat neměl,“ doznal se. „A ještě udělám,“ dodal upřímně. Odmlčel se a zadíval se na vyprazdňující se tržiště. „Zima bude dlouhá.“
„Zima u některých nikdy nekončí,“ poznamenala Misty a prodavače pomerančů opustila.
„Nic nenesu,“ omlouvala se Misty, sotva zavítala do svého rožku slepé ulice a Josefína s Chloe a Fredem se kolem ní sběhli, aby ji uvítali a aby zjistili, co dobrého – i když by to nemuselo být dobré, hlavně, že by to bylo k snědku – jim přinesla. Téměř celý den hladověli, odkázáni pouze na zbytky, které vyloudili v okolních popelnicích nebo které odhodili kolemjdoucí, pod jejichž nohama se proplétali a snažili se vyhýbat případným kopancům. Josefína s Chloe stihly během dne ulovit jen jednu myš, už částečně ohlodanou jinými kočkami a bez hlavy, a Fred byl zcela bez úspěchu, žádné maso, žádná kost, nic. Misty jim ukázala prázdné dlaně. „Opravdu nic nenesu, dnes budeme o hladu,“ oznámila jim smutně a na důkaz jejích slov se jí žaludkem prohnala křeč a zastudilo ji v konečcích prstů.
Chloe jako by jí porozuměla, vzdálila se, a když se po půl hodině vrátila, nesla v puse mrtvou myš bez hlavy. Kdyby mohla mluvit, sdělila by všem, že ta myš už bez hlavy byla, že ji nesnědla. Položila ji Misty k nohám.
„Děkuji ti, Chloe,“ pohladila ji Misty po hlavičce, „ale tohle je jídlo pro vás s Josefínou, ne pro mě,“ podrbala ji pod krkem, kde to měla Chloe nejradši, vždy u toho zavřela oči, jak to bylo slastné a příjemné, a spokojeně vrněla. „Až na tebe, Frede,“ Misty pohladila i psa, aby mu to nebylo líto. „Ty bys chtěl maso, viď? Sklonila se k němu a vlepila mu pusu na mokrý čumák. „Já taky,“ zašeptala mu do zdravého ucha.
Když byla Misty před rokem vyhozena z jednoho prostorného domu, ze kterého by stejně tak jako tak utekla, jelikož by jí připadal těsný, objevila tuhle zapadlou ulici a v ní dvě kočky a psa, rozhodla se, že to bude její kousek ulice, o který se bude se svými čtyřnohými přáteli dělit, či spíše byla ráda, že se oni rozhodli podělit se o své skromné místo s ní. A protože kočky a psi byli jediní, kteří jí dělali společnost, rozhodla se je pojmenovat, a tím k nim o to víc přilnula, stali se součástí jejího malého života, nedokázala si představit, že by byla bez nich, že by se vrátila a nenašla je, jak na ni čekají. Sice s ní nemluvili, ne slovy, ale naslouchali a hlídali ji a v chladných dnech zahřívali.
Nad Misty kdosi se skřípěním a hudrováním otevřel okno, avšak Misty, poučená dřívějšími zkušenostmi, stačila uhnout před nechtěnou sprškou, tentokrát bramborových slupek, což bylo rozhodně lepší, než když ji nedávno jakási žena v bílém čepci vylila na hlavu tekutinu, co páchla zkažeností. Misty poté prochodila značnou část města, i místa, na kterých nikdy předtím nebyla a nikdy později na ně už nezavítá, aby našla oblečení, které by mohla vyměnit za své mokré a smradlavé, z něhož se jí zvedal dokonce i prázdný žaludek.
Misty si čapla a uchopila jednu ze slupek.
„Kdyby tak vyhodili něco, co se dá sníst,“ posteskla si a ke slupce si přičichla. Zakousla se do ní, ale sousto ihned vyplivla, chutnalo odporně, po blátu a po čemsi dalším, co Misty raději nezkoumala.
„Dnes to bude jako včera, nedá se nic dělat,“ pronesla ke svým přátelům a pokrčila rameny. Na víc se nevzmohla ani neměla sílu.
Pokračování příště…
