Článek
Na úvod si odbydeme něco málo faktů, než se vrhneme do samotného příběhu, jenž na sklonku loňského roku pohnul nejedním čtenářským srdcem s intenzitou, s jakou s námi pracuje literatura. Nebo umění.
Bdít nad ní je čtvrtým literárním počinem francouzského spisovatele Jeana-Baptisty Andrey, za který byl roku 2023 odměněn Goncourtovou cenou. Můžeme jen hádat a nahlížet do budoucích edičních plánů nakladatelství Jota, které knížku vydalo, jestli velká čtenářská odezva pomůže překladu jiného z jeho románů. (Může se jednat i o případ, kdy předchozí díla nestrhla dostatečnou pozornost, než přišel ten moment. Jako když Dan Brown napsal Šifru mistra Leonarda nebo Jojo Moyesová s konečnou platností prorazila s románem Než jsem tě poznala. Avšak podle hvězdiček na Goodreads je to pouze čirá domněnka. Hodnocení jsou, až na prvotinu, plus minus totožná.)
Nit příběhu je natažena přes téměř celé minulé století. Je pružná a pevná, schopná se zastavovat a vracet v čase. Rozvine se v polovině osmdesátých let dvacátého století, aby se ihned v následující kapitole obrátila do roku 1904, do roku narození našeho hrdiny, a vinula se dál desátými, dvacátými, třicátými lety, kdy Itálie prožívala tichou bouři i hlučný karneval. Dokud se nezbarvila do černé. Jen sem tam se tenké vlákno zastaví a nakoukne zpátky do osmdesátých let. Do kláštera, kde život starému muži, nad nímž se vznáší oblak tajemna, odpočítává poslední nádechy a výdechy.
Kdo je ten muž? Jak se dostal mezi mnichy, kteří o něj pečují? A co je to za dílo, o němž se šeptá? První řádky zrodí řadu otázek a odpoví na ně následující kapitoly.
Bdít nad ní od čtenáře vyžaduje pomalost a ukázněnou pozornost. Zpomal. Zvolni. Dýchej. Čti. Odmotávej vrstvu po vrstvě. Jako když loupeš cibuli. A vše se postupně dozvíš.
Náš hrdina dostal do vínku handicap, jenž nepřehlédnou ani zavřené oči, a k tomu ho matka obtěžkala jménem Michelangelo (ano, pojmenovala ho po tom Michelangelovi). Avšak tak se mu neříká. Je to Mimo. Mimo Vitaliani. Ale to, že mu příroda ubrala na výšce, vyvážila obrovským talentem. Nepřekvapí, že sochařským.
Mimo je postava, kterou budete litovat i nad ní smutnit, budete jí spílat i si klepat na čelo, cože to vyvádí a proč. Budete ji mít rádi i ji nesnášet. Budete s ní soucítit i koketovat s nepochopením. Jak bude doba šednout, až jednoho dne ztratí veškeré barvy, budou přibývat nové otázky. Kde končí zdravé sebevědomí a začíná pýcha? Stojí umění nad vším? Nad systémem i svědomím? Dozajista se nestane, že by s vámi Mimo a jeho osud nepohnul.
Nejinak je tomu i u Violy Orsiniové. Dívky narozené do špatné doby, a hlavně rodiny. Poněvadž její mysl a duše chtěly létat. Mimo a Viola utvoří nepravděpodobné přátele, jejich vztah projde nesčetně zkouškami. Oddaností, odloučením, stýskáním, odmítáním, pochopením, zradou. I po rozdělení, byť se natáhne na léta, se jejich cesty vždy spojí.
Jak mizí stránky a příběh jako vlak supí ke svému konci, neubývá na síle, naopak graduje do velkolepého finále, jenž je sice jemnými tahy nastíněno dopředu, přesto je to tvrdý náraz. Autor postavy ani trochu nešetří, v čemž připomíná francouzskou romanopiskyni Valérii Perrinovou. Tolik tíhy navršené na jedněch ramenou!
To vše se odehrává v atraktivních kulisách měst a ulic, které zapadaly prachem nebo kousek po kousku zmizely kdesi v duši země. Chvíli – a nejčastěji – jsme v italské Pietra d´Alba, kam Mima ihned na začátku pošle jeho ovdovělá matka ke strýci Ziovi, sochaři, a především tyranovi a alkoholikovi, jenž měl talent především na promarnění života. Tu si na několik stránek (v životě Mima několik let) odskočíme třeba do Florencie. Ale ať pobýváme v malém městečku nebo velkém městě, ať se ocitáme v době, která se vykašlává z plynů a oklepává ze zbytečného vraždění, nebo křepčí na hudbu zrození, tím vším nás provází jazyk s přídomkem poetický i syrový. Za působivost může poděkovat skvělému překladu Tomáše Havla, jehož pečlivá práce se slovy přispívá k většímu vychutnání příběhu, jako když degustujete vyzrálé víno.
Už zbývá popřát jediné – krásné čtení.
Andrea, Jean-Baptiste: Bdít nad ní, Jota, vyd. 1., 2025
