Článek
První román australské spisovatelky Natashy Lesterové vyšel v češtině roku 2019. Jmenoval se Pařížská švadlena. Tu jsem jako jedinou dosud nečetla, ale držím ji v paměti pro budoucí četbu. Po něm, o pouhý rok později, následovala Skříň plná plná Diora. Ve čtenářských reakcích se mnohdy setkávám s tím, že u čtenářek patří k nejoblíbenějším románů od australské spisovatelky, které nedávno vyšla nová kniha, již v těchto týdnech propaguje – The Mademoiselle Alliance. Možná vyjde i v češtině…
Ale vraťme se ke Skříni plné Diora a pojďme si ji představit.
Román je „umíchán“ podle osvědčeného receptu, jehož se Lesterová ve všech svých dílech drží, poněvadž se jí osvědčil a jejím čtenářkám „chutná“. Střídá se tu rovina současnosti s válečnou historií, objevuje se tu špionáž, je tu i „povinná“ zmínka o Diorovi, a hrdinky jsou silné, odvážné a odhodlané ženy čelící nejen válečnému běsnění, ale i omezenostem ženského světa a, řekněme, pracovním možnostem.
Ač by název mohl napovídat, že tu půjde hlavně o Diora, nejde tu o něj ani o módu jako takovou. Román sice otevírá konec Diorovy oslňující přehlídky z roku 1947, ale pak už se tu mistr módy neobjevuje. Děj poté pokračuje, respektive se navrací v čase do předválečných let a atmosférického Cornwallu, kde vyrůstají dvě dívky, sestry Sky a Liberty. Jejich vztah je již od dětství složitý, a ještě více se zkomplikuje seznámením Sky s mladíkem Nicholasem. Vznikne mezi nimi pevné a upřímné přátelství, které přeruší až doba dospívání a povinností.
V současné rovině vyprávění se potkáváme s módní restaurátorkou Kat Jourdanovou, která zdědí domek v Cornwallu. V jedné ze skříní na ni vykoukne sbírka Diorových šatů, a tak Kat rozjede pátrání po jejich původu a začne odkrývat události sahající do válečných let.
O čem tedy román vypráví, když ne o Diorovi a módním průmyslu?
O letkyních za druhé světové války.
Téma není příliš známé, pročež mnoho čtenářek zaujalo a kvitovalo, že se ho autorka chopila a přišla s něčím, co se ve školách neučí a nezní „mainstreamem“. Je to poučné, obohatí to o nové znalosti, a to je přidaná hodnota románu. Člověk vůči hrdinkách, ať smyšleným nebo skutečně žijícím, musí chovat obdiv, zvlášť když to měly mnohem složitější než muži-letci, a to jen proto, že to byly ženy. Řada z nich byla oproti svým kolegům-letcům zkušenější a ve vzduchu obratnější, měly nalétáno více hodin, přesto se na ně pohlíželo s jistým despektem, výsměchem a tak podobně.
Ha, žena a pilotka, to tak!
Kdepak. Kurážné. Schopné. Pracovité. Trpělivé. Pokorné. Podporující se navzájem. Riskující jako muži, snad ještě víc, poněvadž se jim nedostávalo takového komfortu, jenž se týkal např. ubytování nebo stravy, a dokonce vybavení jako letcům. Navzdory tomu si poradily a pomáhaly Spojencům k ukončení války.
Při líčení některých událostí, jimž čelily, si čtenář pomyslí, že zrovna tohle se jistojistě nestalo, aby se v doslovu dočetl, že přesně to se stalo. Ano, doslov je opět plně detailní, až vyčerpávající. Určitě si pro něj vyhraďte chvilku a přečtěte si ho také.
Kniha je to opravdu přitažlivá a nadmíru čtivá. A taktéž chmurná. Jakmile se totiž děj přesune do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, smutek obemkne čtenáře jako těsný korzet. Je to podobné jako v případě Domu na Riviéře. Tíseň, nevěřícnost, bolest, utrpení. Myšlenky utíkají od fiktivního románu k dávné minulosti. K lidem a jejich nelidskostem.
Jak říkají i postavy v románu: „Tomu nebude nikdo věřit.“
Ravensbrück. Místo, kde trpělo a zemřelo tolik žen. Byla tu vězněna např. i Catherine „Caro“ Diorová, sestra Christiana Diora. Nebo Milena Jesenská. První přežila. Druhá zemřela. Jeho historii detailně zmapovala Sarah Helmová v knize Ravensbrück – Život a smrt v Hitlerově koncentračním táboře pro ženy. U nás tato objemná kniha vyšla roku 2017. Čtení této detailní studie lidské zrůdnosti vyžaduje silný žaludek, poněvadž i jen letmé románové zmínky o tom, čemu ženy v táboře čelily, způsobuje nevolnost. A to o tom pouze čteme!
Co ale snížilo celkový dojem, bylo zakončení románu. Abych to co nejlépe vystihla, musím rozuzlení vyzradit. Proto nyní varuji ty čtenáře a čtenářky, které by si román chtěli přečíst, aby raději přestali číst.
A teď tedy ten nepovedený konec…
To, že se vztah Sky a Nicholase vyvine v lásku, není nic překvapivého, spíš očekávaného. Ovšem když uvážím, jak silně jejich vztah autorka vylíčila, jak pevným poutem byli svázáni, a to pouto se neoslabilo ani v letech, kdy je dělil kontinent, jak k sobě měli blízko a rozuměli si, je nepochopitelné, aby Sky bez nejmenších pochybností uvěřila poválečné novinové zprávě, že se Nicholas oženil s jinou ženou a má s ní dítě, aby se nepřesvědčila, jestli je to skutečně pravda. Aby to jednoduše a okamžitě přijala jako pravdu. Kdyby spisovatelka zvolila šťastný konec, tedy jejich shledání po válce a společný život, bylo by to uvěřitelnější. O tom jsem přesvědčená. Nebyl by to šťastný konec na sílu, jak to někdy v románech bývá, ale přirozené vyplynutí. Ráda bych se spisovatelky zeptala, co ji přimělo k tomuto nepochopitelnému zakončení, kterým oslabila celý jejich vztah, celý milostný příběh a učinila ho poněkud nedůvěryhodným.
Škoda. Velká, obří škoda.
Lester, Natasha: Skříň plná Diora, Metafora, vyd. 1., 2020
