Článek
Jsou knížky, které nemusí být nutně špatné, jen čtenáře nelapí do náruče, nevtáhnou ho k sobě do křehkého nitra děje. Čtenář se neocitne uvnitř veškerého divokého dění, ale podivně vedle něj.
Sto let s Betty rozhodně není tímto typem knížky.
Už po prvních řádcích na čtenáře dýchne poznání, že ho na následujících čtyř set stránkách čeká skvělý příběh, jenž ho do sebe nenásilně vcucne a bude ho „v sobě“ držet až do poslední tečky. Aneb uváženě investovaný čas. Letos ho vydalo brněnské nakladatelství Jota, od něhož jsem ráda čítávala knížky vždy. Ale v posledních letech mají snad ještě pestřejší a bohatší nabídku, až je složité vybrat si, co číst jako první a co až druhé, třetí. A tak dál. (Je možné, že jsem tuto myšlenku vyjádřila už v jedné z dřívějších recenzí na „joťácký“ titul, avšak zopakovat pochvalu nikdy neuškodí.)
Vše se rozbíhá 12. dubna roku 1928, kdy do světa nuzoty a křiku a hněvu vykoukne Elizabeth Rankinová, kterou v průběhu jejího života budou oslovovat jako Lizzie, Liz, Betty nebo Elizabeth. Betty je páté dítě věčně těhotné a manželstvím podvedené ženy a opilého a neschopného muže. Jako úvod do života nic moc, ale stále se s tím dá něco udělat. A Betty se o to vícekrát pokusí, poněvadž je houževnatá i odvážná. Je to právě odvaha a touha po novém, a přirozeně lepším životě, která ji nalodí na loď mířící do Austrálie, země omezených možností, přesto aspoň nějakých možností.
Jedno je jisté hned na začátku – ať se Betty v průběhu jejího života, o němž přirozeně netuší, že bude nečekaně dlouhý, přihodí cokoliv, víte, že to vydrží, překoná, přežije, jinak by to přece nemohla vyprávět a poskytnout sama sobě osobní rekapitulaci. Od začátku se jako čtenář ocitáte v roli mlčenlivého posluchače. Celé vyprávění je jakousi zpovědí. Jako byste seděli v křesle vedle Betty a naslouchali jejímu stářím zkřehlému hlasu. A vězte, že je čemu naslouchat. Můžete očekávat lásky, přátelství, složitosti a zmatky rodičovství, ozvuky války ve Vietnamu i AIDS či aktivismus, seznámení i rozchody a rozvody, ztráty i loučení. Právě četná loučení a odchody bez návratu nutně spojené s dlouhověkostí jsou tím, co ji činí nezáviděníhodnou a smutnou. Dlouhověkost není pro každého. Dlouhověkost není nutně požehnání. To je výrazné gró románu. Alespoň za mě.
Jednotlivá desetiletí nejsou pouze záznamem událostí, které Betty kousek po kousku tvořily jako ženu a matku i manželku. Zároveň je to „průlet“ minulým stoletím a jeho četnými nešvary a nemocemi. Nejen „velkými dějinami“, jako byla např. druhá světová válka, ale i „malými dějinami“, osobní historií tisíců, ba milionů žen, které se narodily do světa, co fandil mužům. Emancipační akcent tu zaznívá opakovaně. Nikoliv přehnaně, nikoliv řvavě, ale vytrvale a ukazuje, že jsme se sice v „ženské otázce“ posunuli, ale není to mílový krok. Spíš krůček.
Prohlásím, že ne ve všech situacích a ve všech názorech jsem s Betty souzněla. Především za jisté životní kroky (záměrně nebudu konkrétní) bych ji nepochválila, abych tak řekla, ale literární postava není od toho, aby s námi čtenáři ve všem konvenovala. Je tu od toho, aby nás zaujala. A to se Betty daří. Je plnokrevná. Ke všemu jsou její chyby a nedokonalosti, zaváhání a úkroky stranou tím, co ji činí nesmírně lidskou a uvěřitelnou. Naopak nevzdáním se, bojovností, přizpůsobením se měnícímu se světu i ve vysokém věku může být inspirací. Zvlášť Betty s pletencem vrásek je zajímavá, protože hlásí, že stářím život nekončí, ale klidně může začít.
P. S. Otázka na závěr. Taky to máte tak, že když se řekne Betty, automaticky se vám jako první vybaví Betty MacDonaldová? Já ano. Proto když jsem si v edičním plánu Joty přečetla název tohoto románu, ještě bez obálky i bližších podrobností, naskočila mi právě „naše“ Bettynka. Ale to je jiný příběh…
Oswaldová, Debra: Sto let s Betty, Jota, vyd. 1., 2026
