Článek
Už jsem tu psala o mé lásce k příběhům z knihkupectví. Stejně tak se ráda začítám do příběhů, ve kterých se jedna z hlavních postav věnuje spisovatelství či novinařině, zkrátka se živí slovy, vyprávěním příběhů.
Tudíž po prozkoumání anotace k románu Strom splněných přání, který si můžeme přečíst od covidového roku 2020, kdy ho vydalo nakladatelství Cosmopolis, jsem si pomyslela: „Jo, tohle by šlo“. Ani nevím proč, ale vzpomněla jsem si na něj jednoho dne na konci zimy nebo v průběhu jara. Jenže jsem za sebou měla četbu emočně náročných románů z okupované Francie od Natashy Lesterové, a tak když jsem Strom otevřela a hned na první stránce si přečetla „Nybergsund, Norsko, 11. dubna 1940“, zase jsem ho zaklapla.
„Ne, druhou světovou válku už ne!“
Musela jsem si od čehokoliv z běsnícího období a defilé lidské krutosti a bezohlednosti naordinovat pauzu. Vrátila jsem román na knižní kupičku a sáhla po jiné knížce, kde nic válečného nehrozilo.
Ale když jsem se konečně ponořila do řádků, zjistila jsem, že to nebylo potřeba. Ta krátká zmínka se netýká války jako takové, nýbrž jednoho setkání muže a ženy, dávného válečného románku, jenž začal díky válce a skončil kvůli válce.
Hlavní linie nicméně vypráví o novinářce Jane Brookové žijící v současném Londýně. Jane žije a dýchá pro svou práci novinářky, a to tak dalece, že jí pro samý pracovní zápal vyhořel vztah. Ač v tom spíš hrál roli fakt, že si za partnera vybrala pitomce. Nicméně dostane od své šéfové nařízeno odjet na služební cestu do Norska, aby tu strávila dva týdny a poté napsala reportáž o tradici vánočního stromu – každý rok Norové vyberou a darují vánoční strom Velké Británii jako poděkování za jejich pomoc v průběhu druhé světové války. Jenže Jane tu objeví víc než příběh vánočního stromu. Objevují tu příběh dávné lásky. A začne tu i svůj vlastní. Příběh osobního, šťastného života.
Není to romantická komedie, na to je to málo komediální, spíš vůbec. Ale romantické to je. Máme tu dva kandidáty na nápadníka, respektive se Jane ihned po příjezdu seznámí se známým televizním moderátorem, kdysi novinářem. A ten se jí začne, řečeno starosvětsky, dvořit. No, když se uváží, jak moc na začátku příběhu se jejich seznámení odehraje, je jasné, že tento kandidát nevyhraje. To by bylo moc jednoduché. Vedle Jane je daleko lepší muž. A je jen škoda, že autorka „osudovému“ páru nevěnovala víc pozornosti, že jejich sblížení proběhlo vcelku rychle, na pár stranách. Chtělo by to víc detailů, víc zmínek v předchozích kapitolách a postupně přidávat.
A abych nezapomněla, válečný románek… Vedle kupky novinářů je tu ještě válečný hrdina, Thomas Erikson, jenž vzpomíná na svou dávnou lásku, na dívku jménem Marit, po jejímž osudu má Jane pátrat.
A pátrání je to rychlé a „bezbolestné“, bez „šmodrchanců“ a větších překážek, což ve čtenáři vzbudí dojem, že takto snadno to přece nejde, že musí dojít ke zvratu. A ono k němu, naštěstí, dojde. K drobnému, ale přece.
Strom splněných přání se odehrává ve vánoční době, jak vidno z výše napsaných řádků, a bylo nanejvýš příjemné se ve chvílích, kdy se léto znovu nadechlo, ochladit se zimním příběhem a čtením o sněhu. Každopádně ho spíš vyhledáte právě v listopadu a prosinci, kdy naladění na vánoční notu sílí. Je to oddechové, lehké, příjemné, přitom cítíte zvědavost dozvědět se, jestli nebo spíš kdy se Jane vzpamatuje a prohlédne svoji hloupost, co se týká mužů, a jak to bylo s Thomasem a Marit.
A můžete si i něco přát….
P. S. Čtenářky se v komentářích vyjadřují k milostnému dopisu Thomase adresovanému Marit, že je plný emocí. Ale kdo jsme četli dopis Fredericka Wentwortha adresovaný Anně Elliotové, víme, že ten nic nepřekoná. A když už, překonala by ho jen sama Jane.
Gladwell, Jenny: Strom splněných přání, Cosmopolis, vyd. 1., 2020
