Článek
Světlo nad oceánem rozhodně není prvním románem americké spisovatelky Mary Ellen Taylor, ale v mém případě určitě ano. Prvním čteným.
Příběh o minulosti, vzpomínkách, naději, staronových začátcích a rodinných tajemství je vyprávěn ve dvou časových liniích. V linii současné vystupuje kuchařka Ivy, jež se navrací do svého rodiště, kde prožila dětství se svou matkou, později se svou babičkou Ruth, když o matku přišla. Její babička provozovala hotel, přičemž Ivy se do chodu hotelu, respektive kuchyně zapojovala, a díky tomu si nasměrovala kariéru. Jenže naše rodiště jsou nám mnohdy příliš malá, toužíme po světě, myslíme si, že „tam venku“ je to lepší. Ať „to“ představuje cokoliv. Příležitosti. Vztahy. Práce. Život.
A právě ten nás mnohdy vrátí zpět, abychom se mohli posunout vpřed.
V linii minulosti se seznamujeme s Ruth ve věku dospívající dívky, jež bydlí v hotelovém rezortu coby dcera (nikoliv skutečná) jeho majitelů, Edny a jejího manžela. A je to právě Edna, jež vede hotel, tvrdě pracuje a působí, že si se vším dokáže poradit, a jež ukrývá tajemství…
K těmto postavám přibude kupka dalších, které možná spojuje specifické pouto. Možná ne. Možná je to náhodné uskupení lidí. Možná ne.
Toliko velmi stručně k ději, jenž se postupně rozvětvuje, jak přibývá informací a ubývá přečtených řádků a kapitol.
Čtenář pouze tuší tajemství, cosi, co je ukryté v minulosti, odhaduje, trpělivě čte slovo za slovem a vyčkává, co další odhalí.
Nechybí ani láska, ačkoliv tady nehraje hlavní roli, spíš vedlejší. Je tu jaksi „mimoděčná“, třepetá se na okraji, pouze je sem tam letmo zmíněná. Protože nový vztah taky může znamenat nový život.
Světlo nad oceánem je vhodným čtením pro typ čtenářek (co si budeme, je to čtení pro ženy, nikoliv pro muže, ale zakazovat jim nic nebudeme) hledající „pomalé“ romány, co se nikam neženou, protože vědí, že do cíle dorazí tak jako tak. Pro čtenářky, které nepožadují nic rychlého a svižného, nic akčního. Nýbrž si rochní v postupném odlupování dějových vrstev.
Osobně léto vnímám jako zrychlený čas, jenž se utiší až s příchodem podzimu, ten nastolí své pozvolné plynutí času. Ale na dovolené všichni chceme, aby čas tekl líně. A tak můžeme číst i „líné“ romány.
Taylor, Mary Ellen: Světlo nad oceánem, Cosmopolis, vyd. 1., 2024
