Článek
V pořadí čtvrtý román australské spisovatelky Natashy Lesterové vydaný v češtině a podle čtenářských ohlasů nejslaběji hodnocený, čímž je míněno, že se jedná o „nejslabší“ román v rámci její tvorby. To ale taky znamená stále dost čtivý.
Ale vezmeme to popořádku. Začneme krátkým představením autorky pro ty z vás, kteří jste od ní zatím nic nečetli, ale můžete se nechat zlákat příběhy, které umně a poutavě kombinují současnost s historií a vypráví o silných ženských hrdinkách.
Natasha Lesterová se původně pohybovala ve světě dekorativní kosmetiky, pracovala pro značky jako L´Oreal a Maybelline, jenže spisovatelství byla profese, která ji vábila od dětství, jen netušila, jak na ni. Nakonec se rozhodla stabilní práci opustit a oživit svůj sen. Pustila se do studia tvůrčího psaní a posléze do psaní historické beletrie, což, jak se ukázalo, byl krok směrem, který ji přivedl na pro ni správnou a vytouženou cestu. Spoustu čtenářek již získala a další si jistojistě získá. Vedle kosmetiky má blízko i k módě, vlastně hlavně k módě. To vysvětluje, proč se v jejích románech, až na jednu výjimku, objevuje pravidelně. Obzvláštní slabost chová ke Christianu Diorovi.
Toliko stručné „curriculum vitae“.
A teď její romány, v nichž lze vypátrat společné, opakující se a stmelující prvky.
Jednak se v nich bez výjimky objevují výrazné ženské postavy, někdy zcela vycházející z historie, jindy historií inspirované. Ženy usilující o vlastní kariéru, o prosazení se v oborech, kterým dominují muži, o život mnohem širší než jaký jim, i vzhledem k době, kdy žily, dovoluje společnost. Emancipační podtext v každém románu zaznívá jako vytrvalá melodie, co nechce ztichnout. Stejně jako to nechtěly ženy. Naopak se chtěly zcela a naplno projevit, a pěkně nahlas. Více se o něm rozepíšu u zatím posledního vydaného románu Zmizení Astrid Bricardové, kde zaznívá nejintenzivněji.
Další, co spojuje její příběhy, je střídání časových rovin, jak jsem zmínila na začátku. Většinou jsou dvě, ale v případě Astriddokonce tři. Jde o současnost smíchanou s historií, konkrétně poznáváme Paříž úpící pod nadvládou nacistů. S tím souvisí líčení francouzského odboje a špionáž.
A samozřejmě nechybí móda. Tedy Dior.
Že Lesterová udržuje v románech zavedený mustr, se v několika komentářích objevuje jako malá výtka. S tím se dá souhlasit i nesouhlasit. Může to být „otravné“ a „nudné“ tehdy, jestliže přečtete její romány v jednom zátahu. Potom si můžete pomyslet, že je to stále to stejné, kolečko příběhu se točí stejným směrem, jen postavy se jinak jmenují. Jestli si ale vyberete jeden, ten proložíte četbou jiných autorů a autorek, můžete se po čase vyladit na přesně takovou náladu, které bude odpovídat styl příběhů Lesterové, a tak po ní s natěšením sáhnete, protože budete vědět, že to, co chcete, dostanete.
Ve Třech životech ale můžeme vysledovat drobné odchylky.
Spisovatelka se sice drží střídání časových rovin, ale tentokrát časový rozdíl mezi nimi činí pouhé dva roky, respektive čteme o druhé světové válce, abychom se z ní přesouvali do poválečné Paříže roku 1947, do roku, kdy Christian Dior představil svou slavnou módní kolekci a Paříž, stále se vzpamatovávající z války a potřebující nový impuls, oněměla úžasem.
Druhou odlišností je samotná postava Alix St. Pierreové (s její starší verzí se potkáváme i v románu Zmizení Astrid Bricardové), která je tu jedinou hlavní hrdinkou. Objevuje se jak ve válečné lince, tak v roce 1947. Běžně má totiž každá časová osa příběhu svou vlastní hlavní postavu.
Co naopak zůstává, je móda a Dior. A proklatá druhá světová válka.
Příběh se soustředí na sirotka Alix. Ta se v době před válkou rozhodne pro práci v módním časopisu Harper´s Bazaar pod vedením proslulé Carmel Snowové, ale když vypukne válka, je americkou vládou pověřena, aby odcestovala do Švýcarska jako špionka a pomáhala s tajnými operacemi. V roce 1947 sledujeme přeživší Alix, kterou Dior najme do tiskového oddělení, aby se postarala o propagaci jeho přehlídky. Alix práci ráda přijme, má to být jeden z léků, jak se vrátit k obyčejnému životu a vyléčit se z válečných traumat. V myšlenkách je totiž stále uvězněná ve válečných letech, přemítá, proč se stalo to, co stalo, nemůže spát, výčitky jsou její nejvěrnější přítelkyní. Ale aby mohla mít budoucnost, musí se vypořádat s minulostí a uzavřít ji.
Víc o ději prozrazovat nebudu, nebylo by to slušné.
Zato ještě zmíním, o čem se čtenářky v komentářích taktéž zmiňovaly. Že jim trvalo, než se začetly. A že romantika tu byla příliš „červená“.
Osobně jsem se začtením neměla problém, poněvadž všechny romány Natashy Lesterové se čtou splavně. Jsou dobře napsané a příběh je chytlavý, vzbudí zájem, připoutá vás k řádkům, které se vám nechtějí přestat číst, zajímá vás, jak to všechno dopadne, jak se to vše rozplete.
A ta romantika? Je tu víc párů, třebaže spojené postavou Alix, ale nechci být konkrétní, abych nevyzradila mnoho. Nejvíc mě bavil ten „hlavní“, ten, který romantické linky uzavřel.
Pevnou součástí románů Lesterové jsou vždy detailní, precizně napsané doslovy, které by nebylo moudré vynechat. Ochudili byste se o spoustu rozšiřujících informací. Spisovatelka v nich pravidelně píše o tom, co a kdo ji inspiroval, jaké knihy (některé vyšly i v češtině) a prameny přečetla a studovala, co jí přivábila fantazie, co naopak vyplynulo z historie. Je to užitečné čtení, díky kterému si můžeme téma rozšířit o další zdroje.
Jestli patříte mezi čtenáře, kterým nevadí střídání časových rovin, nevadí jim tematika války, nevadí jim romantika, zkuste Tři životy. Díky nim si k tomu svému přidáte jeden další, protože jak pravil klasik Oscar Wilde: „Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj.“
Lester, Natasha: Tři životy, Metafora, vyd. 1., 2023