Článek
Probudíte se do Velikonočního pondělí a dočtete se, že zemřel papež. V jednom komentáři, které jsem si ze zájmu procházela, čtenář psal, že zrovna četl tuto knížku, když zprávami proběhlo, že papež František zesnul.
Život a smrt v jednom okamžiku.
Nebyla to úplně překvapivá a náhlá zpráva, co ohromí i ochromí, zdraví mu pomalu odcházelo, měl za sebou hospitalizaci, ale přesto – to spojení.
Velikonoce a smrt papeže.
Podle průzkumů pravidelně patříme k nejateističtějším zemím na světě, přesto se po této události objevila řada čtenářů, kteří si papežovu knížku přišli zakoupit.
„Víte, já nejsem věřící, ale tenhle papež mě něčím oslovil, tak si o něm chci něco přečíst,“ prozradila mi jedna zákaznice hnedle po svátcích. Nebyla jediná, kdo to vnímal tímto způsobem. Podobná slova jsem slyšela od více lidí.
Knížka Život – Moje cesta dějinami vyšla na jarní Velký knižní čtvrtek. Dokonce se to sešlo tak, že se krátce po jejím vydání začaly objevovat upoutávky na autobiografii Naděje. Ale o ní později. Klasický chronologický životopis nečekejte. Jak napovídá název, papež František svůj život lemuje nejdůležitějšími světovými událostmi. Nevynechává dětství spojené s válečnou dobou, kterou jeho rodina vnímala nesmírně intenzivně a citlivě, nejen z prostého lidského, soucitného a empatického hlediska, ale i proto, že měla řadu příbuzných právě v Evropě (papežův otec byl původem Ital, jeho matka se narodila v Buenos Aires italských přistěhovalcům). Zmiňuje přistání na Měsíci, jež u obrazovek s obrovskou pozorností a zaujetím prožíval celý svět, i Argentina. Děsivou dobu diktatury generála Videly v sedmdesátých letech, kdy byli lidé pronásledováni, zatýkáni, mučeni, vražděni, vyhazováni z letadel do moře. Jakožto fotbalový fanoušek dokonce připomene i legendární čtvrtfinálový zápas Argentiny s Angli na mistrovství světa v Mexiku roku 1986, do nějž zasáhla „boží ruka“. Za jeden z nejvýznamnějších momentů považuje vznik Evropské unie. Vzpomene i 11. září a samozřejmě – období pandemie covidu. Ale to jsem namátkou vypíchla jen některé.
Každou část vždy uvádí krátký příběh. Nastoluje atmosféru a téma následujících řádků. Poté následují papežova vzpomínková slova, jeho vyjádření k vyjmenovaným a dalším událostem. Tato forma řadě čtenářům vadí, jak jsem se dočetla v hodnoceních, prý je vstupní příběhy vytrhují a ruší, než aby jim pomáhaly se „vstupem“ do příběhu.
Osobně mi zvolený způsob nevadil a nekazil mi dojem ze čtení. Klidně bych však uvítala více podrobností, nevadilo by mi více řádků, víc postřehů, víc „papeže“.
Ráda bych se pustila i do zmíněné Naděje. Ale moje čtenářské nálady jsou hbité jako vítr, rychle se mění a vanou k jiným tématům, než o jakých jsem původně chtěla číst. Proto si ji zatím schovám na dobu pozdější.
Na závěr přidám dvě doušky.
Douška prvá. Lidé, kteří detailně nesledují knižní novinky a nemají podrobný přehled, co a kdy vyšlo, hádají – i jak jsem již víckrát zaslechla šeptem u nás v knihkupectví –, že obě knížky vyšly až po smrti papeže, že je autor pouze zcela připravené vytáhl ze šuplíku a rovnou putovaly do tiskárny, aby se co nejrychleji dostaly ke čtenářům. Úmrtí prodává, to je bohužel známý (smutný) fakt.
Nebylo tomu tak ani v případě první ani druhé. Obě byly sepsány ještě za života papeže Františka. Ostatně – jsou to autobiografie. Žijící autor je pro tento žánr podstatný.
Douška druhá. Nebyla jsem si jistá, jestli mám o knížce o papeži a od papeže psát, nebo si její přečtení nechat pro sebe jako drobnou tajnost.
Důvod je nabíledni – výše uvedené bezvěrectví. Leckdy mi připadá, že se jím snad chlubíme. Jenže na samotné víře není nic špatného. Víra je naopak jednou z nejpodstatnějších součástí našich životů. Ráno nám pomáhá vstát z postele a vstoupit do čerstvého dne, přes den nám pomáhá vydržet v práci, kde třeba nechceme být, večer nám pomáhá snít a věřit v nadějné zítřky. Pomáhá nám sny plnit.
Občas s ní možná zatřese strach, ale víra se z toho vždy oklepe.
Ano, potom tu máme církev. Je to podobné jako u vzdělání. Vzdělání a škola spolu nesouvisí. A podobně spolu nesouvisí víra a církev. Kdo tvoří církev? Lidé. A jsou to právě lidé, kteří ji poškozují. Naše špatné vlastnosti, jež se projevují v různých zaměstnáních, i v osobní sféře. A podle možností, které nám pracovní místo nabízí, se vlastnosti probouzí a zkouší, které ze svých stránek dáme přednost. Jakého vlka nakrmíme, jak se říká.
A za nic z toho víra nemůže. Nemůže za lidskou slabost a sklon ke špatnostem. Za zneužívání moci a vysokých pozic. Za lidskou vypočítavost a omezenost.
Věřte. Není to špatné. Je to důležité.
Papež František: Život – Moje cesta dějinami, Práh, vyd. 1., 2025
