Článek
Fejetony ráda píšu, třebaže se mi nedostává dostatečného množství času k jejich pravidelnému sepisování. Avšak ponechávám na čtenářích, jestli úspěšně či neúspěšně, respektive jestli jsou čtivé a humorné nebo rychle zapomenutelné.
Taky je ráda čtu, ať byly napsány perem současného autora nebo fejetonisty, který odpočívá věčným spánkem. Zrovna my Češi máme bohatou fejetonovou historii, k níž můžeme vzhlížet, můžeme se jí chlubit, můžeme se jí inspirovat a brát ji jako vzor.
Samotné slovo fejeton pochází z francouzského feuilleton, to znamená lístek. Nikoliv lístek stromu, nýbrž papírový. Ten se totiž původně vkládal do novin. V našem prostředí se můžeme potkat i s označením podčárník, protože se psával pod čarou. Nebo se od zbytku novinových textů odlišoval použitím kurzívy. Bohaté možnosti, jak upozornit na krátký, zábavný, čtivý text, jenž by měl nabídnout neotřelý pohled.
Počátky fejetonu se začaly psát v Pražských novinách, Národních novinách či v Květech. Autoři, kteří si ho „osahali“ a vtiskovali do něj svou současnost i vlastní povahu a náhled na rozmanitý svět a jeho problémy, tvoří dlouhou řadu. Paměť, co tak ráda odsouvá nepoužívané informace kamsi do temných hlubin, můžeme osvěžit několika málo jmény. Např. Josef Kajetán Tyl, Václav Bolemír Nebeský, Jan Neruda, Stanislav Kostka Neumann, Rudolf Těsnohlídek, Karel Poláček, Karel Čapek, Milena Jesenská, Ma-Fa neboli Marie Fantová, Rudolf Křesťan, Ivan Kraus. A další a další.
Tak, to jsme si udělali krátký výlet do fejetonové minulosti, ale poskočíme zpátky do přítomnosti.
Osobně fejetony považuji za příjemné čtenářské zpestření, když si chcete odpočinout od „velkých“ příběhů. Bývá to zdravé a oddechové. Čtenář čte, ale přitom neuondá leckdy pochrupávající mysl. I hlava si totiž zaslouží odpočinek. Krátké texty vtipně ukrátí čas, když stojíte na zastávce a autobus se stále nepřikodrcal. Nebo když trůníte v čekárně u doktora a chcete využít nabídnutou chvilku času nebo rozptýlit pozornost, pokud je tou čekárnou čekárna u zubaře.
Navzdory jejich lakonicky načrtnuté slavné historii a nezanedbatelným čtenářským výhodám jejich soubory nevychází často, poněvadž nejsou čtenáři příliš vyhledávané. Ve své knihkupecké praxi se pravidelně potkávám s pokud ne přímo odmítavým, pak vlažným přístupem.
Nicméně na mě slovo fejeton působí přitažlivě, proto když jsem loni ze zboží vybalila malou knihu Zmije v garáži, navzdory názvu (zmije, bojim, bojim), jsem ji prolistovala a nechala si ji na pauzu mezi hutnými romány.
S Magdou Jogheeovou jsem se fejetonově setkala poprvé, přestože již napsala čtyři soubory vtipných fejetonů. Při pročítání komentářů čtenářek jsem ale nadšené ovace nenacházela. Mezi skromným počtem komentářů jsem se dočetla o nudnosti a nedostatečné „slanosti a mastnotě“, některé zpochybňovaly i onu vtipnost.
Holt není autor ten, aby zalíbil se čtenářům všem.
Nicméně fejetony jsou laděné do laskavosti a pochopení, jemného humoru i decentnosti, ano, některé jsou slabší, jiné silnější. Magda Jogheeová líčí ženský svět, rodinu, radosti i starosti, kamarády a kamarádství. Taky píše o zvířatech, která se chovají i dají nosit na tričku. Zkrátka obyčejný život ve své pestrosti a barvách.
Obyčejnosti je třeba si připomínat. Abychom je nepovažovali za samozřejmost a vážili si jich.
Joghee, Magda: Zmije v garáži, Argo, vyd. 1., 2024
Zdroje:
