Článek
Sice mi zbývá přečíst si první román Natashy Lesterové s názvem Pařížská švadlena, jenž odstartoval její „působení“ na českém knihkupeckém trhu, ale přesto budu troufalá a napíšu, že Zmizení Astrid Bricardové vydané v loňském roce je její dosud nejlepší a nejčtivější román. V něm jako by vyvrcholilo stěžejní téma, jež naznačovala a po kapkách zmiňovala v předchozích knížkách.
Emancipace. „Ženská otázka“. Ženy vs. muži. Ženy vs. kariérní možnosti. To a mnoho dalšího.
S australskou spisovatelkou, kterou jsem vám detailněji představila v předchozích recenzích, jsem se poprvé seznámila právě díky Astrid. Čím víc řádků zhltly moje oči, čím víc kapitol jsem pročetla, tím víc se mi Astrid líbila, tím víc mě hnala kupředu touha vědět, co se ještě dočtu a jak to celé autorka rozpletla a zakončila. Přitom mě neodbytné myšlenky vytrhávaly z příběhu a nutily upadnout do přemýšlení.
Natasha Lesterová se i v tomto románu drží vyzkoušeného a vypilovaného receptu. Střídání časových rovin, v tomto případě jsou dokonce tři, móda zosobněná Christianem Diorem a v popředí výrazné ženské hrdinky.
Počátek století otevírá Mizza Bricardová, jediná skutečně žijící osoba, o níž koluje spousta fám a zvěstí, spousta pomluv a polopravd. Poté se přesouváme do New Yorku 70. let minulého století, kde Astrid Bricardová, vyfabulovaná dcera Mizzy, studuje a pokouší se o kariéru módní návrhářky. Třetí linii vyprávění tvoří současnost a další vybájená postava – dcera Astrid Blythe, rozvedená podnikatelka a matka pokoušející se skloubit starost a péči o své děti a možnost uchovat si při tom i svoji slibnou kariéru.
Celé je to úžasně propletené a jedna linie doplňuje druhou. Kombinace doložených faktů a vymyšleností je skvěle promíchaná.
Jednou z přidaných hodnot historických či biografických románů, jak jsem zmínila dříve, je možnost dodatečného dohledávání. V případě románů Lesterové nejde jen o historické události a osobnosti, ale i o Diorovy návrhy. Když zmiňuje jednotlivé ikonické šaty a kostýmky, zvědavost čtenáře odvede od příběhu k počítači a vyhledání onoho módního kousku. V tomto případě je úžasné, že máme díky internetu tuto možnost, jelikož ne všichni vlastníme biografii Christiana Diora, v níž bychom si zalistovali. Případně tato četba slouží k sehnání dodatečné literatury, memoárů a jiných románů a článků pro rozšíření povědomí.
Móda tu opět hraje prim a naneštěstí je dokladem jedné z mnoha smutných skutečností. Móda se obecně považuje za „ženskou“ záležitost, proto je eufemisticky řečeno podivné, že je to – nebo byla – mužská disciplína, že jsou to právě muži, kteří ji ovládají a diktují ženám, co a jak budou nosit. Ženu-návrhářku mezi sebe snadno nepustí. Nedejbože, aby se ukázalo, že je talentovanější a schopnější než oni sami. V takovém případě se spustí bouře zraněného a uraženého mužského ega.
Přesně jako to zažívá Astrid.
Co je tu však výraznější než v předchozích románech – emancipační linka. Více než jinde se Lesterová rozepisuje o ženských překážkách a ženských obětech.
Mizza Bricardová s vlastním talentem a schopnostmi, spolupracovnice Diora, nikoliv jen jeho múza, což je pozice – jedna z pozic –, na kterou ji snižuje historie. Blythe, s níž mocní muži nejednají a nemluví jako se sobě rovnou. A Astrid, u té je to nejpatrnější. Její problém prosadit se navzdory nespornému talentu. Její láska k Hawkovi, módnímu návrháři, jemuž jsou připisovány její nápady. To, jak s ní nespravedlivě manipulují média, jak vyfotí určitou situaci a vymyslí si k ní příběh, který se jim zrovna hodí. To, jak zaslechnou část konverzace a už ji „přesně“ interpretují. Velká bezmoc to napravit, protože všechno řečené je překrouceno. Etc. Nechci, aby to vyznělo tak, že my ženy jsme chuděry, ale nemůžeme ani tvrdit, že se k nám přistupuje stejně jako k mužům. A Lesterová to jasně ukazuje.
Díky širokému časovému rozpětí vyvstává z příběhu děsivá skutečnost – a to, že se situace pro nás ženy příliš nezměnila, že víceméně stále žijeme ten stejný příběh. I když se navenek zdá, k jakému došlo pokroku – a došlo –, ačkoliv se o tom vedou nekonečné debaty, píšou se ukřičené články a „pokrok“ se vystavuje ve svítivých, nablýskaných časopisech, tak tváří v tváří dennodenním úkonům a realitě zjišťujeme, že je to šálivé zdání. Tu poznámka. Tu nižší hodnocení. Tu menší plat. A mnoho dalšího. Pro nás ženy stále platí jiná, přísnější pravidla než pro muže.
Zmizení Astrid Bricardové je sice „pouhý“ román, příběh utkaný fantazií, ale jsou to právě vymyšlené příběhy, jejichž sdělení vnímáme intenzivněji, pronikne nám pod kůži a neodbytně svědí jako kousnutí komára.
Britský spisovatel Howard Jacobson kdysi o Jane Austenové prohlásil: „Skutečnost, že se jedná o komickou autorka, jí na vážnosti neubírá, naopak to k její vážnosti přidává.“A to je přesně ono. Lehčí formou – tedy románem – můžeme mnohem účinněji předat vážné sdělení, názor a pohled, sdělit závažnou myšlenku, „zaútočit“ na čtenáře a jeho vyladěnou strunu příjmu, než kdybychom sepsali smrtelně vážný spisek.
Lester, Natasha: Zmizení Astrid Bricardové, Metafora, vyd. 1., 2024
