Článek
Prohrabala jsem se pamětí, abych vylovila jednu úsměvnou vzpomínku z covidových časů.
Zrovna přišlo nové zboží od dodavatele, což je jedna z mých nejoblíbenějších částí na práci knihkupkyně. Buď proto, že vím, které knížky přijdou, a nesmírně se těším, až jimi budu listovat, nebo proto, že vůbec nějaké knížky přijdou, a já se nesmírně těším, až budu listováním zjišťovat, o čem jsou.
Tehdy jsem v jeden okamžik vybalila jednu z novinek od britské spisovatelky romantických románů Alexandry Potterové, od níž jsem vám nedávno představila její předposlední výborný román Jedna dobrá věc. Byly to Zpovědi trosky po… tce… Název jsem částečně zakrývala rukou. Zrovna tu část, kdy nebylo patrné, jestli se bude jednat o Zpovědi trosky po třicítce nebo čtyřicítce.
Tehdy jsem na dortu sfoukla pomyslných třicet svíček, a tak jsem na moment přišla o dech a v duchu se modlila: „Ať tam není třicet! Ať tam není třicet!“ Načež jsem z místnosti vysála všechen vzduch, odtáhla ruku a… všechen vzduch jsem místnosti zase poctivě vrátila.
Stálo tam po čtyřicítce.
Střih.
Kalendář se nalistoval o čtyři roky později a já se odhodlaně, s natěšeným očekáváním pustila do řádků románu, o kterých jsem doufala, že budou čtivé a zábavné.
A má očekávání se naplnila do posledního písmene.
Poté, co Nell Stevensové zkrachuje obchod a podvede ji snoubenec, sbalí si svůj život do kufru a z USA se vrátí do své domoviny, do Londýna, kde si pronajme malý pokoj, protože víc si kvůli prázdnosti svého účtu a nutnosti přežití nemůže dovolit. Nemá peníze. Nemá práci. Nemá přítele. Zato má už čtyřicet let.
Vyznívá to jako zpackaný život.
Jenže na troskách života, který byste si rozhodně nevyvěsili na Instagram, se někdy staví nejlépe. Když nic nemáte, nemůžete o nic přijít. Můžete jedině získat. Strach najednou nejsou silná pouta, která by vás svazovala, ale tenká lanka, která při sebemenší snaze prasknou. A to je to, co považuji za jednu z nejsilnějších stránek příběhu – to povzbuzení, jež je důležitou přísadou románů. Je to jeden z důvodů, proč k nim utíkáme.
Někdo by namítl, že život není román.
No… Život je někdy románovější než román.
Další pozitivum je sama postava Nell. Obyčejná žena neoplývající postavou modelky a řešící to, co řeší ženy jejího i pozdějšího věku, uvěřitelné a běžné pocity a situace, je nesmírně snadné se s ní ztotožnit, je to tak snadné, jako se v sekundě znemožnit tím, co jsme udělali nebo řekli. A právě ta obyčejnost je silou, která přitahuje další a další čtenářky po celém světě, jež se touží s Nell seznámit a nakazit se jejím humorným přístupem k životu.
Protože humor léčí, humor pomáhá.
V její souvislosti se nejednou zmínila jiná literární postava, a sice Bridget Jonesová. Jisté podobnosti by se s ní určitě nalézt daly, ale Bridget je Bridget a Nell je Nell, a tak je to správně. Každá je svébytná a jiná.
Za velmi inspirativní považuji Nelliny seznamy vděčnosti. Nemusí to být nic velkého, nemusí toho být hodně, ale udělat si na konci každého dne drobnou inventuru je zdravý zvyk, jenž bychom měli zavést i do našich dnů. Ve vděčnosti je skrytá síla vylepšující život.
Úžasnou postavou tu je i čiperná osmdesátiletá vdova Cricket, která se s Nell seznámí, a nakonec skončí jako blízké přítelkyně, jež si navzájem obohatí život. Potterové se navíc podařilo do příběhu nenásilně vetknout nejedno životní moudro nebo poznání, které je hodné zaznamenání přinejmenším do deníku, když ne rovnou do paměti.
Jediné, co mě rozladilo, bylo zjištění, že Nell používá iPhone. Ale velkoryse jsem se rozhodla jí tento prohřešek odpustit.
Zpovědi se dlouhodobě drží vysoko v hodnoceních a přibývají u nich nové nadšené komentáře. Není divu, že se autorka pustila do pokračování. Samozřejmě tu bliká výstražný vykřičník, že pokračování málokdy předčí svého předchůdce a riziko zklamání je na nejvyšší úrovni.
Tož uvidíme.
Další zpovědi trosky po čtyřicítce budou někdy příště. Až je přečtu.
Potter, Alexandra: Zpovědi trosky po čtyřicítce, Práh, vyd. 1., 2020
