Článek
Bydlet ve vlastním domku se zahrádkou není zase až taková idylka, jak by si někdo mohl myslet.
Byť je to v lokalitě poblíž pietního místa, památníku, kde by člověk normálně očekával klid, čistotu a pořádek víc než kde jinde..
Zvláště, když máte sousedy, kterým na vás vadí i to, že dýcháte, koukají jak si „ukrojit“ za vašeho a kde co vám zničit. A vadí jim i váš pes, protože pokud někdo někde slídí, tak upozorní štěkotem.
V pátek v dopoledních hodinách jsme najednou objevili za vraty hozeného těžce zraněného malého ježka. Na zadečku měl stržené bodliny, ale dýchal, i očička chvílemi otevřel. Necelou hodinu předtím jsme byli venku a to tam ještě nebyl. Zajistili jsme mu přes MěP odvoz do záchranné stanice. Jenom nevíme, zda přežil nebo zda byli nuceni ho uspat napořád.
Říkám si, co že to tedy mělo znamenat.
Každopádně zrůdné týrání chráněného živočicha. Ale potom také - byl k nám hozen tak, aby byl dobře viditelný. Takhle se, pokud vím, vyhrožuje, hozením skoro zabitého zvířete…Kam až to tedy dospělo? Ta závist a nenávist sousedů.
Ale vyřešili jsme to. A tak nějak i celou věc „pustili z hlavy“, tedy mimo toho chudinku ježečka, jak to s ním dopadlo.
Jenomže dnes je úterý a ráno jsme před našimi vraty objevili mrtvou myš, už celou vysušenou do běla…
Koček je tu v okolí nepočítaně, většinou zdivočelých, ale ani tak myši nechytají.
Takže tu myš sem taky musel před nás někdo dát.
K tomu všemu ještě v zahradě prapodivně ulomená (spíš odříznutá) květina - mečík, čerstvě vykvetlý.
A to už se začínám skutečně bát, co že se to tady doopravdy děje. A co se ještě stane.
Bez nabitého mobilu v pohotovostním režimu na jistotu ani neotevřu dveře baráku na naši vlastní zahrádku.
I takhle může dopadnout vaše představa klidného stáří.
Dnes už vím, že pořekadlo „Pardubice nikdy více“ je víc než opodstatněné, byť už jsme tu šestým rokem. A pořád tu určitým lidem, dle nich, překážíme.
Jenže nejsme šneci, abychom si svůj domeček vzali na záda a šli jinam, čas a rozhodnutí také vrátit nejde, bohužel.
