Článek
„Pusťte mě sednout, rychle, mě bolej záda!“
Tahle věta nejspíš občas napadne úplně každého.
Ne každý ji však okamžitě vysloví nahlas ať je kdekoli, navíc bez uvážení, zda to je či není vhodné.
Mám už na hřbetě pár křížků. Přesto vím, že zdraví jako takové vůbec není o věku.
Prostě nemoc a hlavně bolest si prostě nevybírá.
Ač s francouzskýma holema, ale přece jen si na ten nákup ráda dojdu sama, pokud mne k tomu obchodu má kdo dovézt autem.
Nedávno jsem byla v jednom větším obchodním řetězci v hypermarketu.
Vše probíhalo jako obvykle - vystoupím z auta, s pomocí těch dvou „klacků“ jdu pomalu ke vchodu, bratr mi zatím přiváží nákupní košík. Vkládám do něj svůj batůžek a taky jednu berli. O druhou se musím podepřít, košík na to nestačí. Takto vybavena si to mířím rovnou dozadu k obslužnému pultu. Vždyť taky kvůli tomu sem jdu, pro maso v akci.
Ukázněně čekám až na mne přijde řada. Potom co nejrychleji mířím k pokladnám. Moje nohy a záda to prostě nedávají a nejhorší je pro ně to stání, při chůzi ještě jakž takž.
Jenže tentokrát ta fronta byla delší a také lidé v ní toho více kupovali, zabralo to trochu víc času. Ne že bych tolik pospíchala, jen kdyby tu nablízku byla nějaká možnost na chviličku si sednout. Jsem ale v obchodě mezi regály, a tam to nejde. Nezbývá než se nějak „dotáhnout“ ke kase.
Naštěstí bratr měl ten spásný nápad, že našeho pejska už dal do auta a přišel mi na pomoc. Předávám košík, vezmu druhou berli a nejkratší cestou ven za kasy.
Bývaly doby, že tam bylo hned několik laviček, kde si člověk mohl sednout. Jenže ty jsou pryč, naprosto všechny. Prý že kvůli bezdomovcům.
Nohy i záda už mne bolí tak, že moc nechybí aby si člověk snad i na zem lehnul.
Jako jediná spása se jeví lékárna naproti, kde mají hned za dveřma stoleček se židličkou.
Naštěstí je tam volno, ani v lékárně nikdo není. S omluvou žádám o dovolení se posadit a chvilku odpočinout. Nakupovat že tam taky budu, jenom ten můj batůžek s peněženkou že je zatím ještě v hypermarketu. To prý ale vůbec nevadí, s úsměvem zkonstatuje pracovnice lékárny.
Neuplyne snad ani minuta a do dveří lékárny přímo vrazí chlap i s nákupním vozíkem, prázdným. Ale i tak ta jeho razance při nárazu do mojí bolavé nohy je víc než bolestivá, že jen stěží zadržuju výkřik „au!“.
Chlap nechá koš košem a za víc než hlasitého zahulákání „pusťte mě sednout,bolej mně záda!“ se přímo sápe po židli, na které já sedím. Ty moje francouzské hole nemohl přitom nevidět.
Reaguji okamžitě. O nějaký konflikt s tímhle člověkem tedy rozhodně nestojím.Zvedám se jak nejrychleji můžu, ale chlapovi je to zřejmě málo, protože tu židli táhne doslova ještě z pode mne. Nebýt duchapřítomnosti zákazníka právě vcházejícího do lékárny, nejspíš bych nechtěně políbila matičku Zemi. Naštěstí bratr přišel těsně za ním.
Onen chlap se ale choval, jak by byl na světě jen on sám jediný.
Přitom ale než já se od těch dveří dobelhala k prodejnímu okýnku lékárny, byl pryč. Údajně prý vyletěl jak když mu pod zadkem koudel zapálí, konstatovali další zákazníci. Dokonce říkali jestli prý tu něco z toho stojanu uprostřed nečmajznul, když tak rychle utíkal.
Rozhodně si nemyslím, že jsem jediná, kdo si potřebuje sednout a odpočinout. Určitě bychom se na vystřídání domluvili, ovšem muselo by to být slušnou formou.
Takhle si říkám, oč tomu dědkovi vlastně že šlo? Dělat naschvály, ukazovat svou důležitost, sebestřednost?
Bohužel, já mám tu smůlu, že na svůj věk nevypadám. Co by za to některé ženské daly, ale pokaždé to výhoda rozhodně není.
Ať už nějak duševně nemocný nebo jen nevychovaný hulvát, ten chlap byl vlastně chudák. A kvůli takovejm já rozhodně nebudu sedět jenom doma.
