Článek
Sedím si takhle v pátek večer u televize, závěsy ještě nezatažené, když tu mi do okna zasvítí modrá a červená světla majáků. Nemizí, zůstávají na místě.
Podívám se z okna. Ze všech směrů se sem přímo řítí lidé. Co to ale mají v rukou? Aha, už rozeznávám, žádn é taštičky s léky, jak jsem si původně myslela, ale foťáky nebo mobily. Navíc téměř polovina těch lidí za sebou v poklusu ještě vláčí na vodítku psa.
Co se to děje? Že by nějaká náhle nařízená spěšná evakuace? Možné to je, okna mám zavřená, takže místní rozhlas bych neslyšela a na zprávy nekoukám.
Otvírám tedy okno ve snaze zjistit o situaci víc.
Ti lidé ale už nikam dál neběží, všichni se srocují před nedalekým domem, kde nyní krom policejního auta parkuje i auto hasičů a záchranářů.
Foťáky i mobily cvakají jako o život, mnozí svoje „úlovky“ okamžitě posílají dál do éteru.
Tak je to tedy! Lidský hyenismus se zde opět projevil v plné míře.
Po chvíli se jeden z hasičů snaží lovce senzace z místa vykázat, leč bezúspěšně.
Při snaze umravnit jedny takové samozvané fotografy v nich poznávám souseda postižených spolu s jeho matkou. Nestydí se ani co by za nehet vlezlo.
Znechuceně zavírám okno a zatahuji závěs.
Nevím, co se tam stalo, ale proto tam přece nepoběžím.
Člověk by měl chuť obejít všechny to lovce senzace s čepicí a vybrat pěkně “ mastné vstupné“ či spíše „čumné“ a výtěžek potom předat postiženým jako příspěvek na pomoc v nouzi.
ALle dost možná bych potom měla větší problém já, než všichni ti samozvaní „takyreportéři“.
