Článek
Obyčejně platí, že co není moje, to si nechat nemůžu a taky nenechám. A pokud vím, kdo je či byl majitelem, vrátím to jemu.
V tom případě bych nejspíš měla vrátit i kameny, které u nás přistávají od sousedů. Není to žádný píseček nebo drobné kamínečky, ale šutr do plné dlaně. A takové žádný pták v zobáku neunese.
Naštěstí zatím přistanou vždy, když venku na zahradě nejsme. Protože dostat tím „plný zásah“ třeba při věšení prádla, i by to mohlo být to poslední, co na tomto světě ještě člověk zažije.
Ač je nad slunce jasné, jak a odkud se ty šutry u nás vzaly, za ruku jsme nikoho nechytili, takže nemá cenu s tím obtěžovat nějaké pořádkové instituce. Udělaly by z člověka leda blázna a potížistu.
Tak jsme se na věc podívali z jiného úhlu pohledu. Takový poctivý šutr, ten přece může být taky užitečný. Třeba do betonu, tam se dávali odjakživa. Ušetří se tím cementu. Proto ty šutráky dávám na hromádku k pozdějšímu využití.
No jo, jenomže je to problém - ty šutráky přece jenom nejsou tak úplně moje, byť je sousedky naházely k nám. A až uvidí, k jakému účelu nám posloužily, vznesou námitky, že s takovým jejich využitím ale ony nesouhlasí? Co když jim „lupne v bedně“ a budou je pak třeba dokonce chtít zpátky?
Absurdní? No, jeden nikdy neví, po tom, co už zde zažil.
A tak se ptám, co je správně? Ponechat, nebo vrátit? A pokud vrátit, tak jak? Hodit zpátky za plot? Ale co když tím někomu ublížím? Takže tuto možnost zamítám. Položit dotyčným před vrata? Co když ale o ty šutry na chodníku někdo zakopne? To pak tedy snad raději do trávníku…
Prostě jak tak na to nahlížím, je to daleko větší problém, než ten nerudovský „kam s ním“.
Jenom bych nerada, aby k tomu všemu ještě člověka nařkli, že si ponechal cizí věc k vlastnímu obohacení, byť jde jen o ten kus hozeného šutru.
Pořádek zkrátka „muší bejt“, tak se ptám, „co s tím“?
