Článek
Vraceli jsme se takhle v časném odpoledni z nákupu domů.
Zastavujeme před naším domem, aby se odemkla vrata pro vjezd do dvora.
Já, co by spolujezdec, čekám v autě a „pozoruju cvrkot“ v okolí.
Zaujala mne černovlasá paní, okukující před domem naproti paletu se stavebním materiálem. Ona se totiž dívala nejen očima, ale i rukama, natrhávala strečku, jíž bylo zboží na paletě obaleno.
„Hm, tak to asi nebude nikdo z majitelů (dům je prázdný, a vybouraný, rekonstrukci provádí firma)“!, říkám si.
Po chvíli se vrací „řidič“ a zajíždíme do vrat.
tu chvíli si nás dotyčná všimne. Odskočí od palety - a ejhle - ze zahrady oné nemovitosti najednou přes plot bystře skáčou do ulice dva výrostci, ještě děti, s cyklistickýma helmama na hlavě. Následně všichni tři nasedají na kola a mizí odsud rychlostí přímo kosmickou.
Tak si říkám, co je to za výchovu, kdy dítka s vědomím máti lezou slídit
v cizím a ona jim ještě „dělá zeď“. je tam posílá proto, že ještě nejsou trestně postižitelní?
Že tohle není možné? Nu, v Pardubicích, speciálně v jejich jedné městské části, ano.
Teď už chápu, proč kamarád, který zde strávil pár dnů na návštěvě u známých dva týdny říká: „Pardubice? Nikdy více!“
