Článek
Je to tak. Času se zkrátka nevyhneme. Už od nepaměti tu s námi je, měří se na staletí, roky, měsíce, týdny, dny.
A do těch roků, měsíců a dnů jsou zasazeny mnohé události či svátky, které se opakují se železnou pravidelností.
Třeba takový Mikuláš, Vánoce, Silvestr, Nový rok, masopust, hromnice…
V souvislosti s tím i nakupujeme. Někdy jde o zboží ryze sezónní určené pro tu kterou konkrétní příležitost, jindy jde o věci delší trvanlivosti a i použitelnosti.
Naštěstí už je pryč doba, kdy v obchodech koncem prázdnin dříve než školní potřeby se nabízely vánoční ozdoby.
Některé věci můžete zakoupit během celého roku, byť jejich používání je omezeno na určité časové období nebo událost. Třeba takové plesové šaty, nebo klasické brusle. Rozhodně ale nikoho nenapadne si ty brusle nazout a jít s nimi v létě do bazénu. Zrovna tak plesové šaty neobléknete někam jen v létě k rybníku.
Potom jsou také věci, které lze koupit jen v určitém časovém období roku, byť se bez nich neobejdeme po celý rok.
Jednou z nich je prachobyčejný kalendář. Řeknete si, no tak koncem roku nebo začátkem nového zajdu do obchodu a koupím. Ale ono to tak jednoduché není.
Kalendáře i diáře se začínají leckdy prodávat dlouho dopředu, i už někdy od září. Pokud tohle promeškáte, může se stát, že svůj oblíbený diář budete koncem listopadu, natož potom v prosinci, shánět marně. Stejně tak je to s kalendáři.
Poučena touto zkušeností jsem se letos začala v obchodech poohlížet daleko dřív. Diář i klasický stolní kalendář jsem sehnala a mohla si i vybrat téma jeho obrázků s případnými komentáři.
Jenom po nástěnných kalendářích jak by se slehla zem. Byť je to věc veskrze praktická. Zejména takové, do kterých lze psát, které mají linky pro jednotlivé dny a člověk tam vidí celý měsíc najednou. Pokud tuto „vymoženost“ navíc ještě nahoře zdobí pěkný obrázek, co si přát víc.
Jenže letos od října, kdyby si člověk nohy uběhal, nikde nic. Pomalu už se schylovalo ke „třem králům“, když jsem konečně nějaké objevila na internetu.
Mnou vybraný kalendář stál sice šedesát korun pouhých, ale nejlevnější dopravné vycházelo na 120Kč.
Zvyk je ale železná košile, jak se říká. Takový kalendář mi visel „na očích“ už několik roků za sebou.
Na druhou stranu není u nás obvyklé, abych takovými kalendáři podarovávala kde jaké známé ani široké příbuzenstvo - to aby se to dopravné vyplatilo.
Řekla jsem si tedy „ať třeba nežeru“, ale já to dám, protože jinak se takový kalendář sehnat nedá.
Onu firmu zde musím pochválit, jeden den ráno jsem objednala, druhý den po poledni mi dopravní služba předávala balíček.
„Hurá, mám kalendář! Mojí paměti se uleví. Vše si pěkně napíšu.“
V několika minutách od převzetí už ona „kravata“, jak ten kalendář nazývají, visí v chodbě. Hned naproti dveřím. Tamtudy musím projít xkrát denně, mám tedy vše pěkně stále na očích. A čert vem to dopravné.
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem jedenáctého ledna tohoto roku vstoupila do obchodu jednoho nejmenovaného řetězce. Hned za automaticky otvíranou bránou mne „praštil do očí“ stojan s víc než bohatým výběrem právě těch nástěnných kalendářů. Daleko hezčích, než jaký jsem si sehnala, jen se na ně srdce smálo. Jenomže já už ten svůj mám, tentokrát tak trochu „bohužel“.
Protože rok přece začíná prvním lednem, nikoli až někdy málem v jeho polovině.
Jen si tak říkám, jaký že osud ty kalendáře v tom obchodě že čeká? Nějaký čas tam budou viset, nabízet se k prodeji a nakonec dost možná skončí v nějakém kontejneru na papír. Škoda, jsou hezké, ale…
Ale jaksi nebyly v pravý čas na tom správném místě. A ani nikdo dopředu nevěděl, že se tam, sice pozdě, ale nakonec přece jenom objeví.
