Boloňský psík - pohádka o štěňátku, které přineslo hodně radosti do rodiny

Boloňský psík - roztomilý pejsek a báječný společník nejen osamělých lidí.

A jak si vybrat psa? Do bytu asi menší plemeno a pro starší a osamělé hlavně mazlíka. To naprosto splňuje oblíbený boloňáček, tedy Boloňský psík. Výběr štěněte podléhá mnoha kritériím. A je jedno, jestli ho chcete s papíry, nebo z útulku.

Jistě se již mnoho z nás ocitlo před rozhodnutím pořídit si psa. A jakého psa? Kdo miluje pejsky, většinou je mu to celkem jedno. Jenže je tu mnoho kritérií, která by každý měl vzít v úvahu při výběru tohoto společníka. Tedy například otázka – zda nebude často sám, pokud člověk pracuje. Otázka venčení. Způsob a druh bydlení je také velmi důležitým ukazatelem. A nemůžeme brát ohledy pouze na sebe, na lidi. U zvířat je také důležité, jak se budou u nás cítit. Chci tím říct, že v malém panelákovém bytě se huskymu asi nebude pobývat moc dobře, navíc potřebuje hodně pohybu, dlouhé procházky, nejlépe zahradu, výcvik, jsme tohle schopni zajistit? Pokud bydlíme v domku se zahradou, pak je třeba hlídač typu knírače nebo ovčáckého psa v pohodě. Další věc, pokud máme děti, speciálně malé děti, pak je potřeba zohlednit plemeno a rasu, která má milou povahu a nebude k dětem nebezpečná. Já vím, namítnete, že jak si člověk psa vychová, tak se chová pes. Jenže když má člověk malé děti, na výchovu psa většinou nezbývá moc času. Je tam spousta ale, která musíme mít na paměti při výběru toho báječného kamaráda, který s námi bude navíc velmi dlouhou dobu, po kterou bude vyžadovat naši péči. Není to prostě křeček, který i když je milý a dobře chovaný, má životnost tak kolem dvou let.

My jsme také zvažovali a vyhrál to Boloňský psík

I my jsme se v rodině dostali do situace, kdy jsme se rozhodli pořídit právě po křečkovi k dětem pejska. A sedli jsme si celá rodinka, včetně dětí ve věku odhadem 12 a 14 let. Napsali jsme si všechna pro a proti, kdo se bude starat, jak velký by měl být, nechceme, aby línal, měl by mít milou povahu, nenáročný na chov, tedy na ty dlouhé procházky atd. Prostě jsme si ho vybrali zodpovědně. Žádný nechtěný dárek k Vánocům. Touha po pejskovi byla veliká, i když jsme věděli, že bude muset být přes den v bytě sám. Prohlédli jsme i encyklopedii psů a shodli jsme se na Boloňském psíkovi.

Zdál se nám všem nejhezčí, je maličký a roztomilý, maximálně 3-4 kg, takže ho v pohodě i přenesete v náručí, psali o jeho milé a přítulné povaze, nelíná a musí se naopak jeho srst vyčesávat. Tenkrát byli jen bílí, i když dnes se objevují i v dalších barevných mutacích, například jsou i v hnědé barvě. Mohou být ostříhaní nakrátko nebo mít delší srst. Jsou takoví chundelatí, mají srst zvlněnou, trošku se podobají maltézákům nebo pudlům, ale s takovým rošťáckým čumáčkem. Všem se nám ten roztomilý uličník zalíbil na první pohled. Přáli jsme si ho mít od štěněte, proto jsme si jednoho dne pro takovou maličkou psí holčičku dojeli z Prahy až na Šumavu.

Tina přinesla spoustu zábavy a hlavně hodně radosti

Štěně Boloňského psíka je takový živý společenský plyšák. Navíc je to celkem nenáročný pejsek. Obsloužily ho i děti, které samozřejmě pomáhaly. Pejska milovaly. Krmily ho, venčily, česaly a hlavně si s ním hrály a mazlily. S Tinou, jak se jmenoval náš „papírový pejsek“, zažily nejen děti spoustu legrace a nádherných chvil. Samozřejmě jsme se ji snažili naučit pár důležitých povelů, aby poslouchala.

Jak jsme chovali Boloňáčky

Nicméně i přes všechna pro i proti, která jsme zvažovali, než jsme si ji pořídili, byla tu i její osamělost přes den. Přece jen jsme chodili všichni do práce a do školy, a tak muselo to malé štěně trávit hodně času samo. Občas jsem zaskočila z práce, ale těch věčně smutných očí ráno při odchodu z domu nám bylo moc líto. Proto jsme ji v jejich dvou letech nechali nakrýt a pořídili si štěňata. Protože Tina vlastnila doklady původu, chtěli jsme, aby i naše štěňata byla tzv. papírová, tedy správně s průkazem původu. Nechali jsme ji také již v jejich 11 měsících uchovnit. To představovalo absolvovat jednu výstavu, kterých nejsem zrovna zastáncem. Také všichni pejsci chodili poslušně dokolečka v kruhu vedle nohy svého páníčka, jen Tinka poskakovala neposlušně jak koza ze strany na stranu, jakoby věděla, že ani nám tohle představení není příjemné. Ale uchovnění se povedlo. Našli jsme jí vhodného psího fešáka a dokonce jsem si zřídila registrovanou mezinárodní chovnou stanici. Naším cílem bylo nechat si jedno štěně jako společníka malé Tině, aby jí nebylo doma samotné přes den smutno. Kromě toho jsme vyčetli, že je vhodné, aby fenka měla alespoň jednou v životě štěňata. A to se perfektně podařilo uskutečnit.

Psí štěňata jsou prostě „k sežrání“ asi všechna, speciálně ti malí boloňští plyšáci

V prvním vrhu Tinky se narodila čtyři rozkošná klubíčka, dva kluci a dvě holky. Narodila se taková růžovobílá štěňata s béžovými flíčky a růžovými čumáčky, kterým brzy začala růst jejich typická bílá srst. Ale ještě ji neměli tak zvlněnou. Pojmenovali jsme je Andy, ten byl nejstarší, pak tu byla Aida a Afix s nejmladší Ariel. Byli to vážně úžasňáci a psí maminka Tina se starala naprosto vzorně. Byla radost ji pozorovat, jak se běžela rychle vyvenčit a okamžitě pospíchala zpátky za svými mrňousy. Jen někde pískli, když už se začali sami toulat bytem, a už přiběhla a neustále zpovzdálí je hlídala. Zřídili jsme jí v kuchyni místo našeho jídelního stolu takovou větší dřevěnou bedýnku a pohodlně vystlali. Působilo to v paneláku zvláštně, ale pejsci nebyli hluční a tak si nikdo neztěžoval. Jak štěňata rostla, byla stále roztomilejší a živější, akční, prostě jak pytel blech, který se zklidnil, jen když se unavil a spal. Sjížděla se rodina i naši přátelé a známí se s nimi potěšit.

Pochopitelně nebylo vše absolutně růžové, štěňata například zkraje čůrala, kde se zrovna zastavila, a proto jsme hodně vytírali a čistili. Dokonce jsme časem museli vyhodit koberec v obýváku. Také jsme se museli postarat o vystavení těch dokumentů původu a hlavně o očkování všech štěňat a vhodné krmení, když je psí máma přestávala kojit. Kupovali jsme i speciální mlíko pro štěňata. Ale radost z jejich přítomnosti, hraní a mazlení s nimi bohatě vykompenzovalo veškerou starost o ně. Bohužel jsme se se třemi z nich museli v cca dvou třech měsících jejich věku rozloučit a prodat je. Nechali jsme si jen nejmenší, ale nejživější Ariel, kterou si vybrala dcerka. Pro tři zbylá štěňata jsme vybírali společně ze zájemců ty, kteří se nám zdáli být hodní a kde by se mohla mít dobře. Věřím, že tohle se také povedlo. Odchod těch tří štěňat z domu jsme všichni oplakali, člověku velmi rychle přirostou k srdci. Ale myslím, že psí mámě Tině se ulevilo, vypadala z té naprosto dokonalé péče o svá mláďata již vyčerpaně. Ale už nebyla sama a užívala si jen jedno z nich, malou uličnici Ariel, ze které jí vyrostla skvělá kamarádka.

Povaha psů a vhodný společník k dětem i pro osamělé

Je zajímavé pozorovat pejsky, jak se projevuje jejich povaha. Tinka byla většinou veselá, ale celkem klidná. Zatímco s Ariel šili všichni čerti. Tina nikdy nerozkousala žádnou botu ani nic nezničila. Byla to moc hodná psí holka již od štěněte. Jen jednou jsme ji ještě jako štěně objevili v převrácené školní aktovce, jak vyjídá nějakou zapomenutou sušenku a druhá její akce byla hodně výživná. Venku začala něco očuchávat a pak jíst. Jak jsme brzy zjistili, byl to exkrement nejspíše jiného psa. Čistili jsme jí ten čumáček hodně dlouho. Tince jsme později přezdívali Hraběnka, protože, pokud pršelo, až po delším přemlouvání u dveří vystřelila z paneláku jako šíp se vyčůrat k nejbližšímu keři a za pár sekund již seděla opět pod střechou.

Zato Ariel byla také rozkošná, ale velmi akční a živá. Prolezla všemi keři, nevadil jí déšť ani bláto, v zimě jsme jí museli rozmrazovat kožíšek od bambulí a nánosů sněhu. Jednou u mě číhala a než jsem si stihla kousnout do housky, utrhla jí kus i se šunkou. Jako většina štěňat rozkousala i neuklizenou zapomenutou botku a dokonce trochu poničila tapety. Měla spoustu nápadů na lumpárničky a byla s ní opravdu legrace. Povedlo se jí třeba shodit odpadkový koš a hrdě roznesla smetí na ustlanou postel. Byly to ale většinou jen malé a celkem odpustitelné a rozhodně spíš zábavné kousky, na které všichni vzpomínáme s úsměvem. Obě však byly neuvěřitelně mazlivé a přítulné.

Proto si myslím, že tento druh pejska včetně například bišonků, maltézáčků, pudlů, malých teriérů a jim podobní malí pejsci jsou velmi vhodní pro rodiny s dětmi i starší a osamělé lidi. Jsou schopni se naučit spoustu povelů a poslouchat na sedni, lehni, přines, ale i nějaké veselejší kousky, a tak se stávají vyhledávanými a báječnými společníky. A jak víte, např. staří lidé si často nemají s kým popovídat, tito malí plyšoví chundeláči naslouchají a tváří se, že rozumí. Vypadají komicky, jak při tom vytvářejí různé výrazy a grimasy. Jsou prostě skvělí.

Štěňata jsme si zamilovali tak, že jsme chtěli ještě další

My jsme se těšili z našich dvou báječných bílých čtyřnohých klubíček, ale po třech letech se nám zastesklo znovu po té malé mazlivé smečce nádherných štěňat. Tak se nám povedlo nakrýt Tinu ještě jednou a později i Ariel. Po první zkušenosti s Tinou jsme již Ariel netrápili výstavou důležitou pro uchovnění. Důležitější než papíry bylo, aby to byl zdravý a spokojený pes.

Zažili jsme i pár ne příliš šťastných okamžiků. Ve druhém vrhu Tiny se narodilo pět štěňat, ale jedno i přes intenzivní péči bohužel brzy uhynulo. Ariel se pro změnu odmítala nechat nakrýt svým nápadníkem. Byla hravá, veselá a milá, ukazovala mu své hračky, ale běda, když se přiblížil, to vrčela jak bojový pes. Nechali jsme ji tedy po pár pokusech nakrýt uměle. A jakoby si řekla: „když jste to do mě dostali, tak si to také vyndejte ven“, musela nakonec porodit císařským řezem u veterináře. Navíc se častěji o štěňata starala babička Tina než maminka Ariel. To bylo poučení, že takhle s přírodou ne, že jsme to asi neměli dělat. A proto jsme se již o další štěňata nepokoušeli.

Pes je nejoddanější a nejvěrnější přítel člověka

I tak jsme si užili s našimi pejsky, kteří již bohužel odešli do věčných psích lovišť, hodně zábavy, radosti, mazlení a hlavně lásky. Ti maličcí pejsci se stali součástí a členy naší rodiny. Kdo chová psy, tak rozumí. Člověk je má moc rád a oni svou bezpodmínečnou láskou, náklonností a oddaností lásku a péči člověka stonásobně vracejí. Rozzáří vám den, jen otevřete ráno oči. Pobaví vás svými kousky. Když je vám smutno, vycítí to a jdou se k vám přitulit a pomazlit. Cítí s vámi. Pokaždé vás nadšeně vítají. Obohatí váš život. Ať už je to pes malý nebo velký s papíry nebo z útulku.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.