Jak jsme objevili Kapverdy - co ještě jsme si užili

Začala jsem o Kapverdách již v mém minulém článku. Jaké to tam je, jak to tam vypadá, a co lze na těchto ostrovech dělat. Dnes se pokusím dopsat tu změť myšlenek o dovolené v luxusním hotelu a v místě, kde jsem nikdy předtím ještě nebyla. A můžeme pokračovat zrovna jídlem, kterým jsme minule skončili.

Hned druhý večer našeho pobytu nám v Latitude připravili kuchaři pohádkovou večeři – plody moře. Byly nejen lákavě vyskládané na mísách, ale také výtečně chutnaly. Po lehké večeři jsme si řekli, že tedy výjimečně půjdeme po druhé pro jídlo a chtěli jsme ochutnat i kousíček z celé pečené vepřové kýty. Než jsme se k ní dostali, byla téměř na kost okrájená. Bohužel maso u kosti dost smrdělo. Nechápala jsem, že si toho nevšimli. Hm, občas se něco nepovede. Zato jsem ochutnala jedno z jejich národních jídel. Jmenuje se cachupa. Nabírala jsem si tu míchanici na talíř s lehkým despektem, protože kombinace fazolí, které zrovna nejsou mým favoritem, zeleniny a masa, zahuštěné bramborami a dýní mi přišla trochu divoká. Ale byla jsem velmi mile překvapena a musím uznat, že jídlo ve stylu jakéhosi našeho guláše bylo vynikající a chutnalo skvěle.

Samozřejmě jsme si dávali drinky po celé odpoledne a večer. Vlastně jsme začali již třeba lehkým vínkem nebo kapverdským pivem Strela u oběda, často koktejlem či ledovou Baileys kávou u bazénu ještě před obědem. A ani mě nepřekvapilo, že se tady daly kromě dalších tradičních koktejlů pít naše oblíbené z Malediv, tzv. Bellini. Dokonce tu měli i bar pojmenovaný Bellini. Tady koktejl nazvali anglicky Pretty Woman. Někteří barmani vůbec nerozuměli, když jsme po nich chtěli Bellini a ne Pretty Woman. Jedná se o nějaké bublinky, tedy šampaňské, nejčastěji Prosecco s broskvovým pyré.

V rámci jejich No stress občas trošku nestíhali obsluhovat to množství střídajících se hostů u jídla. Můj manžel tvrdil, že většinou je pro číšníky neviditelný. Já jsem oponovala, že naopak je výrazný typ. Párkrát se stalo, že jsme u oběda či večeře chtěli objednat něco k pití a číšníci na celém patře restaurace nebyli k nalezení. Ráno jsme se konvice s vodou na čaj občas ani nedočkali. Ale naopak si jednou výjimečně dal k večeři nebo k obědu jen vodu, a číšník se ho přišel zeptat snad pět krát, jestli opravdu nechce něco přinést. No stress.

Každý večer se odehrával venku vedle bazénu pro pobavení hostů nějaký program. Většinou s hudbou. Pod terasou restaurace byl bar a vedle něj mnoho křesílek, sedaček a stolečků pod širým nebem. Abych zahlédla a ochutnala trochu jejich kultury, počkali jsme také jeden večer se skleničkou na takový program. Měl začít v půl deváté, když ještě v devět nikdo nepřišel, nikdo nic neřekl a nic se nedělo, sebrali jsme se a zklamaně odešli. Myslím, že po desáté jsem zaslechla vyhrávat a zpívat nějakou skupinu, ale už se mi nechtělo zpátky. Prostě Hakuna Matata. Všichni měli co popíjet z blízkého baru takže no stress. Asi umělci nakonec přijeli. Programu a velmi pěkného kusu jejich kreolské či africké kultury jsme se přece jen dočkali. Ke konci našeho pobytu tam vystoupila a dokonce přesně na čas skupina několika mladých mužů s bubny a zpěvem i tancem, něco mezi brake dance a gymnastikou. Byli extrémně výkonní, měli neuvěřitelnou fyzičku a vážně výborní. Byla to docela dlouhá a moc hezká podívaná.

Krátké video z našeho kulturního zážitku v resortu na Salu

Nebo třeba v baru vedle hlavní restaurace Latitude ohlásili saxofonistu. Tam jsem letěla jako střela. Saxofon skutečně miluju. Nevím, jestli to byl saxofonista, ale přišel a celou dobu hrál na basovou trubku. Takže opět no stress. Náš poslední večer jsme náhodou trefili zase saxofonistu, co nám ke skleničce Bellini zahrál fakt moc pěkně a dokonce na avizovaný saxofon.

Jak jsem psala už v mých článcích o Maledivách, o dovolené se z nás stávají typičtí baroví a plážoví povaleči. Nehrozilo, že bych se účastnila ranního cvičení u bazénu nebo navštívila snad posilovnu, kterou měli společnou s vedlejším hotelem. Potřebovali jsme trochu odpočinku, který nám vyhovoval. Užívali jsme si sluníčka a tepla než se vrátíme zase do šedivého švédského podzimu, a proto jsme trávili těch pár dní většinou jen pasivně, procházkami po pláži a po okolí, opalováním a čtením, povídáním a popíjením. A já k tomu focením a koupáním v bazénu. Můj manžel prohlásil, že se celý život otužuje na horkou vodu, tak si to v tom ledovém bazénu i moři nebude kazit. Voda byla odhadem 20-23 st. C, dobře, možná i 25 st., na nás opravdu studená. Všude, v bazénech i v moři. Ale odvážila jsem se do bazénů vlézt několikrát. Báječně mě to osvěžilo. Vykoupala jsem se i v tom dlouhém tyrkysovém před naším pokojem. Také se zdál ráno doslova ledový. Při opalování v tom vedru se však hodil.

Každý den jsme měli kolem 29 st. Pofukoval hodně větřík, nám to klima připadalo příjemné. Tvrdí se, že na Kapverdách to hodně fouká. No, fouká. A večer už je občas potřeba i lehký svetřík. Ale dalo se to snést a naopak při těch vyšších teplotách je to moc fajn. Rozpálený vzduch se vám vůbec nezdá horký. Asi tři dny foukalo moc a byly vysoké vlny, takže vyvěsili červenou vlajku a do moře se nesmělo. I nějaký rybář byl přivázaný lanem k molu, aby ho nesmetla vlna. Chodili jsme ty vlny pozorovat, byly úchvatné, to napěněné moře se vzdouvalo a burácelo o pobřeží. Jedna vysoká vlna za druhou se zvedaly a valily a převalovaly směrem k břehům. Zpěněné hřebeny vln se lámaly a padaly zpět. Nádhera. Nebezpečná a fascinující krása. Respekt k paní Přírodě.

Jak jsem se už zmínila, bydleli jsme v hotelu asi 3 km od města Santa Maria. Za ten týden jsme se tam stihli podívat jen dvakrát. Nebylo to tak daleko, pěší procházkou po pláži to mohlo být super, ale v tom vedru se nám nechtělo, trvalo to prý cca ¾ hodiny. Vzali jsme taxi a za pět minut a pět euro jsme tam byli jako na koni. Mimochodem ty koně se tam proháněly občas po pláži. Asi se najde někdo, kdo to umí a projede se po pobřeží na koni. Paráda. Když jsme u toho, nabízeli samozřejmě i vodní sporty, kite, dobrodružství jízdy pouští na čtyřkolkách, výlety na katamaránu s nabídkou jídla plody moře, dokonce si můžete na Salu zahrát golf nebo objet či projet celý ostrov a podívat se jak to tam vypadá. Zajímavý mohl být zážitek Chutě a tradice s místní rodinou. Myslím, že v září a říjnu je možné se v noci jet podívat na pláž, kde se líhnou želvičky. Na konci listopadu už na ně bylo trochu pozdě, jak nám sdělila delegátka, takže jsem je neviděla, ale můžete jet na pláž, kde vstoupíte do vody mezi žraloky citrónové a můžete se mezi nimi procházet, projet se pouští nejen na čtyřkolkách, ale také v terénních džípech atd. Ona samotná jízda taxíkem byla už trochu dobrodružstím.

Do Santa Maria jsme se první den vydali někdy před večeří. Tedy za světla. Hned po vystoupení z taxíku na začátku hlavní třídy s obchody a restauracemi nás odchytil jeden místní mladý muž a vemlouval se nám, že nás zná z hotelu, že nás tam viděl a že nám ukáže tržnici a že pozdraví alespoň mámu a plácal a plácal. A my hlupáci místo abychom mu poděkovali za zájem a v klidu si procházkou prohlíželi hlavní třídu nebo se vydali k blízkému přístavu, plážím a hotelům, jak jsme původně zamýšleli, tak se nám zdálo asi neslušné se ihned rozloučit a nechali jsme se rychle „odvléct“ o několik uliček dál do tržnice, velmi podobné tržnicím Vietnamců u nás. Rozdíl byl v některých druzích zboží. Všemožná vyřezávaná zvířata, sošky afrických žen, náramky, řetízky, šňůrky s přívěšky, šátky, vedle měli i oblečení a obuv apod. Obdaroval nás každého náramkem a najednou, co si prý koupíme, bylo mi trapně, rozhlédla jsem se a vzala do ruky malého slona, že bych si ho teda koupila. A on popadl další dva větší, že to je rodina a že nám ji dá za padesát euro. Málem jsem padla do mdlob. Tohle nechci, špitla jsem svému muži, ten ale viděl, že se moc vykrucovat nedá a už, dříve poučen, začal smlouvat. No, nakonec nás darované náramky a sloní rodinka vyšla na třicet eur. Bylo to hodně, co si budeme povídat, na druhou stranu ti lidé se potřebují také nějak živit. A později jsme na starém zničeném molu viděli, jak opracovávají a pracně čistí mušle, aby byly krásně bílé, a prodávají je turistům, jako jsme my. Uvědomili jsme si, kolik práce muselo dát vyřezat ty slony, kolik hodin musel někdo strávit takovou piplavou dřinou (pokud je tedy nepřivezli z Afriky), proti tomu bylo vydaných třicet eur skoro nic. Přešla nás zlost na nás samých, že jsme se nechali tak napálit. Přebil to pocit, že to nebylo špatně, i když jsme byli trochu za hlupáčky.

Vydali jsme se tedy z tržnice si prohlédnout a projít město, alespoň blízké okolí. Zamířili jsme dál k moři, ale bohužel na druhou stranu než se nacházel přístav se slavným molem. Když nám to došlo, vrátili jsme se podél pobřeží uličkami a mezi hotely až jsme se dostali na širší pláž a před námi se vynořilo i torzo slavného starého mola Pontão de Santa Maria, o kterém tady již jedna dáma napsala moc hezký článek. Velký kus této atrakce města zničila bouře v říjnu letošního roku. Každé ráno po desáté hodině se sem sjížděli rybáři se svými úlovky. Bezpečnou část mola jsem prošla bez problémů, na tu starou dřevěnou část, která mi připadala kluzká, jsem se nejdřív trošku bála, ale pomalu jsem se dostala až k ulomenému konci. Prkna nejen že vypadala pokryta něčím klouzavým, tedy hlavně pískem, také se trošku prolamovala. Snad se někdo ujme opravy. Bohužel vše na takovou opravu je potřeba přivézt loděmi. K mé smůle tam stálo všude dost lidí, tak fotky nebyly úplně podle mých představ. Na plážích i všude kolem bylo v tuto podvečerní dobu ještě rušno, i když to tak z mých fotek moc nevypadá. Procházelo se a sedělo na plážích a kochalo se již pomalu zapadajícím sluncem dost lidí. To bylo trochu něco jiného než náš docela klidný resort pouze pro dospělé.

Nás ta procházka po městě a zdržení s prodejcem v tržnici v tom teple nějak unavily, proto jsme se po asi dvou hodinách vypravili taxíkem zpět do hotelu. Slíbili jsme si však, že si pojedeme hlavní třídu prohlédnout ještě další den večer.

Druhý den jsme dorazili po večeři opět taxíkem a vystoupili před již rozsvícenou ulicí, kde to žilo. Všude restaurace a otevřené obchůdky s oblečením nebo většinou se suvenýry. Byli jsme pochopitelně rozhodnuti nenechat se přemluvit žádným prodejcem k nedobrovolné procházce. Naštěstí se nic takového už nekonalo, žádný prodejce se k nám nehrnul a ten, co nás přemlouval den předtím, dělal, že nás nevidí a urputně koukal do mobilu. S úsměvem na rtech jsme se vydali vstříc pěší zóně.

Na ulici stál i člověk maskovaný za sochu. Mají můj obdiv, to bych nedala. Když jsme mu pár drobných hodili do klobouku, obřadně se uklonil jako naprogramovaný robot. Chtěla jsem si projít jen pár obchůdků a pak se vrátit. Ale u druhé restaurace jsme narazili na kolegu z práce. Pochopitelně jsme se k nim přidali a objednali pití. Zapovídali jsme se s nimi docela dlouho, ale no stress. Nikam jsme nespěchali. Později jsme se konečně prošli tou hlavní ulicí s lákavými obchůdky a butiky. Koupili jsme nakonec pár drobností jako dárky pro rodinu a vrátili se do hotelu. Zase jeden báječný večer. Městečko Santa Maria je příjemné, není moc velké. Představuje to hezké vystavěné lidmi v pustině, o níž jsem psala minule. Vyzařuje zvláštní klidnou atmosféru, pohody a takového toho - vždyť nic neuteče, užij si přece každou minutu. Oceníme to my uspěchaní alespoň na dovolené.

Ta utekla jako voda. Dlouho jsme se na ni těšili a už je pryč. Kapverdy mě překvapily. Tedy zatím jen ostrov Sal. Když jsem o nich slyšela poprvé, myslela jsem si, ani nevím proč, že jsou to zelené ostrovy. Teď mě překvapilo zase to, co dokázali na té pustině vybudovat a v jaké pohodě tam dokážou žít. Neúrodná půda, nejsou tam řeky ani jezera, ale mají krásné pláže, úžasné moře, příjemné klima a milé lidi. Nabízejí teplo a slunce, dobré jídlo, luxusní pohodlí hotelů a africkou exotiku. Asi tam nemají lehký život, ale líbí se mi jejich filosofie NO STRESS. Možná se tam někdy vrátíme. Hakuna Matata!

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kapverdy#:~:text=Kapverdy