Sklepem hrůz: muzeum mučicích nástrojů v Lednici - okno do temné minulosti

Na našich cestách s domkem na čtyřech kolech, tedy s karavanem, jsme se jako každý rok orientovali kromě jiného na krásné památky, z nichž většinu známe již od dětství. Letos jsem se poprvé odhodlala podívat se i do muzea, které můžu říct, že je fakt jen pro odvážné. Muzeum mučicích nástrojů je cestou do stínů historie, kde bolest byla zákonem a krutost na denním pořádku. Dala by se nazvat i poučením o lidské důstojnosti.

V malebné obci Lednice na jižní Moravě vystavili expozici, která vyloženě kontrastuje s noblesou a luxusem zámeckých parků a romantické krajiny. Dle poutačů v blízkosti jednoho z našich nejkrásnějších a nejromantičtějších zámků Lednice jsem našla v boční uličce ukryté sklepení s hrůznými nástroji.

Museum Torture

Odvážila jsem se tedy vstoupit a očekávala podobné vybavení pár exponáty jako bývá v mučírnách našich hradů. Přede mnou se otevřela zdánlivě nekončící chodba středověkého sklepení, která připomínala taková ta hradní vězení, jak je známe z pohádek a filmů. Ocitla jsem se tam úplně sama a obklopilo mě šero, vlhko a chlad a odněkud se linuly tóny středověké hudby podtrhující prostředí. Hrdinně jsem přistoupila k prvním železným maskám a ihned jsem si vybavila historický velkofilm s tímto názvem. Milá paní v pokladně hned u vchodu, s níž jsem si chvíli povídala, ještě stihla poslat za mnou pár slov, že masky ještě nic nejsou, že to je jen lehký začátek a že kdyby mi nebylo dobře, ať se hned vrátím.

Železné masky

Zvědavě jsem si všechny ty železné masky různých druhů a tvarů prohlížela a začala číst popisky k nim. Masky hádavých, jak byly nazvány, byť vypadaly děsivě, byly v podstatě mírnějším trestem a měly sice nepříjemnou, ale jen odstrašující a ponižující funkci. Nasazovaly se prý hádavým a pomlouvačným ženám. Měly do úst vložen jakýsi „výstupek“, který tlačil jazyk dolů a znemožňoval mluvení. Některé masky byly vybaveny ještě i zvonkem, aby na sebe žena upozornila při chůzi. Nosily je několik hodin nebo dní. Podle toho, jak často se přestupek opakoval.

Pranýř, klády, klece, železná koule s řetězem u nohy

Na protější stěně byl výklenek s vystavenými prostředky pro uvěznění a znehybnění lidí. Tedy klády, pranýře, klece spolu se symbolem vězení, a tou byla vždy koule s řetězem u nohy. Takové spojení vězněné osoby se zdí nebo mříží mělo i psychologický dopad velkého ponížení a posílení věznitele. Někteří panovníci věznili své osobní vězně, třeba politicky nebezpečné osoby nahé v malých klíckách, v nichž si nešlo ani lehnout, ani stoupnout a vězeň byl ve skrčené poloze. Třeba i rok. Po přečtení prvních popisků jsem zhluboka polkla a už trochu rozechvěle jsem statečně pokračovala dál. A netušila jsem, co se ještě dozvím.

Výslechové křeslo pro čarodějnice

Procházela jsem velmi pomalu kolem vystavených exponátů díky čtení, jaké šílenosti je člověk schopen vymyslet a uskutečnit. Dalším hrůzným nástrojem bylo například výslechové křeslo pro čarodějnice. Dokonce popisováno jako méně drastické. Byl to typ židle či křesla s opěradly osázenými hroty. Sedací částí byl ostrý hranol, když začalo být sezení nepříjemné, obviněná, opět nahá, se pokoušela nadlehčit rukama, to jí znesnadňovaly ostré hroty na opěradlech. Takto mohla žena obviněná z čarodějnictví trpět několik hodin i dní. Jiným podobným křeslem pro mučení žen obviněných z čarodějnictví byla dřevěná stolička, která je opatřená hřeby a oky pro připoutání. Už asi nemusím popisovat dál. Taktéž na ty hřeby posazovali obviněnou nahou.

Gilotina

Jediným prý humánnějším popravčím nástrojem je nazývána Gilotina, francouzsky Guillotine. Asi všichni znáte ze školních hodin dějepisu. Jednalo se o naprosto spolehlivý způsob popravy oddělení hlavy od trupu šikmým nožem opatřeným šedesátikilovým závažím. Nejznámějšími takto popravenými byli král Ludvík XVI, vládnoucí ve Francii 1774-1792, a jeho manželka, královna Marie Antoinetta.

Ale o pár století dříve, například samotná poprava Marie Stuartovny (1542-1587), skotské a francouzské královny se dne 8.2.1587 změnila v hororovou scénu. Tu měl popravit kat sekerou. Ten se rozrušením první ranou trefil jen do zátylku, královna sténala bolestí, napodruhé přesekl hlavu jen z části. Královna prý ještě žila a všude stříkala krev. Hlavu od těla oddělil kat až napotřetí. A když ji zvedl do vzduchu, aby ji ukázal přihlížejícím, hlava mu vypadla z paruky a kutálela se po zemi. V hale zavládlo hrobové ticho a údajně v něm bylo slyšet, jak u mrtvé hlavy působením nervů cvakají zuby …

Zuřící býk

Když se vrátím před náš letopočet, tak krutost tohoto období možná předčila i hrůzy středověku. Opravdu „pozoruhodný“ mučicí nástroj, který by se prý dal s nadsázkou považovat za vrchol techniky a designu v nástrojích na mučení byl v podstatě troubou na pečení lidí. Už když to píšu se mi dělá zle. Býka z bronzu prý vyrobil Perillos z Atén, pro vládce a tyrana Phalarise, který vládl na Sicílii v období 570-554 př. n. l. Do býka byl uzavřen odsouzenýa pod býkem se zatopilo a dotyčný se upekl v krutých bolestech. Býk byl prý vyroben tak, že uvnitř byla soustava trubek, která vedla do nozder býka a nebyl slyšet křik umírajícího, ale jen podivné zvuky, podobné řvoucímu býkovi. Odtud název. Při předvádění býka prý vlezl Perillos dovnitř a vládce jej nechal zavřít a upéct. Poté prohlásil, že nemůže být větší čest, než že si mohl vynálezce býka sám vyzkoušet. Poprava tímto býkem byla prý velmi populární a podle dochovaných záznamů býka používal ještě římský císař Diocletianus, který vládl v r. 284-305 n. l. Úděsné. Ufff.

Pila

Zmíním se ještě o tomto způsobu mučení a smrti. Smrt řezáním pilou patří asi spolu s upečením zaživa k nejhorším a nejbolestivějším způsobům. Když jsem četla popisek, už samotné čtení u mě vyvolávalo nevolnost. Tento způsob byl snadno proveditelný pro svou jednoduchost, nenáročnost a dostupnost pily, která byla v každé domácnosti. Nejspíše jako odstrašující příklad působil velmi silně. Oběť byla řezána dvěma způsoby – zavěšením za nohy hlavou dolů nebo hlavou nahoru. Ve druhém případě nastala smrt rychle. V prvním se jednalo o hrůzný způsob popravy, protože odsouzený byl rozřezáván od rozkroku při plném vědomí na dvě půlky … Zavěšením hlavou dolů bylo zajištěno, že mozek měl stále dostatečný přísun krve a tudíž byl při vědomí a umíral vlastně až když se řezala hlava. Pro větší utrpení mohlo být tělo rozříznuto pouze k břišní části a odsouzený ponechán zavěšený v této pozici, dokud nezemře, což mohlo trvat několik hodin.

Nepředstavitelná hrůza mučicích nástrojů

Viděla jsem i kůly, na něž se napichovalo, řezací želízko – skalpel na řezání kůže, lavici s klikou, kdy byl dotyčný připoután a při plném vědomí mu bylo rozříznuto břicho a střeva byla přivázána k hřídeli, kterou se otáčelo a vytahovalo tak střeva ven. Plechové boty s hroty nebo železné boty, do nichž uvěznili nohy a nalili do nich žhavý olej. Soubor takového množství vystavených originálů mi fakt bral dech.

Lidský sadismus

Lidský sadismus a syrovost lidské povahy opravdu nezná hranic. Byla jsem zděšena, a i když jsem opravdu s přemlouváním statečně došla až na konec výstavy, pospíchala jsem zpátky ven na slunce. Ven na vzduch, pryč z té husté až hmatatelné atmosféry nabité zlem, utrpením a negativní energií, která v tom podivném vlhkém studeném a stísněném tichém prostředí přerušovaném jen středověkou hudbou, obklopovala vše. Všechny ty příšerné sadistické nástroje musely představovat neuvěřitelné utrpení. Bylo to pro mě skutečné setkání s tím nejhorším zlem. Měla jsem možnost vidět opravdu hodně nástrojů používaných při útrpném právu, čarodějnických procesech, soudních trestech i mučeních — nástroje tahající, trhající, řezající, pálicí, bodací. Vyšla jsem bledá, úplně roztřesená a s negativními emocemi. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se vzpamatovala. S manželem jsme proto zamířili raději do krásného parku zámku Lednice, abych nabrala trochu slunce, krásy a pozitivna.

Co na to říct

Co na to říct, je to vskutku obdivuhodná kolekce více než 250 exponátů mapující tu zrůdnou lidskou činnost, která často vyvolává velmi silné emoce a šok. Ale asi právě tím plní důležitou roli v připomínání toho, kam až lidé mohou zajít, pokud vládnou bezohledné sociální či právní systémy. Ta silná emocionální reakce může být impulsem k zamyšlení nad lidskou historií, spravedlností, lidskými právy a tím, proč je důležité, aby pravda o minulosti žila.

Také bych za sebe vyjádřila poděkování i člověku, který dokázal tohle sesbírat a popsat i vystavit. Má můj obdiv, že dokáže zvládnout to množství negativní energie sálající z pravých a bezpochyby používaných mučicích nástrojů.

Vstup do muzea je jako vstoupit do jiného světa — temného, bolestného a zároveň fascinujícího. Expozice není děsivá ve smyslu „strašidelného domu“, ale věrně ukazuje realitu mučení – některé popisky jsou hodně explicitní, tedy zcela jasné a zřetelné.

I když nabité negativními emocemi, každopádně poučné a velmi zajímavé.

Zdroje: osobní návštěva, stránky muzea
https://www.museum.cz/muzeum-688-museum-mucicich-nastroju-a-utrpneho-prava-museum-torture

http://www.historickevystavy.cz/O_nas.html