Legendární kapela Smokie ve švédském Jönköpingu

Ročník, jako jsem já, vyrostl s kapelami, z nichž britská popová skupina Smokie určitě nebude neznámou i pro mladší ročníky. Milovala jsem jejich písničky, už když jsem byla hodně mladá, a miluji je dodnes. Přiznám se, že jsem ani nevěděla, že vznikli již v roce 1965. Hráli styl rockové hudby glam rock. Dnes hrají stále, a to ve složení Pete Lincoln a Mick McConnel, kteří kromě hry na kytaru i zpívají, Steve Pinnell bicí, Martin Bullard klávesy a místo Terry Uttleye, který byl s kapelou od začátku a není tomu dlouho, co bohužel zemřel, syn Martina Bullarda baskytarista a zpěvák Luke Bullard.

Když se objevily upoutávky na koncert, tak jsem věděla, že tuhle kulturu si nesmím nechat ujít. Koupili jsme si s manželem online lístky a už se jen ohromně těšili na ten zážitek.

Byl duben a ve studeném Švédsku kupodivu teplé jaro. Mohli jsme tak v den koncertu vyrazit jen v saku do Konserthus – koncerní síně v Jönköpingu. Hned před koncertním domem jsme se vyfotili s plakátem Smokie 21/ April a ve vestibulu opět. Protože jsem byla nedočkavá, přijeli jsme brzy a mohli jsme si dát před koncertem ve foyer malou skleničku šampaňského pro příjemné naladění.

Většinou jsme se ve foyer potkávali se staršími ročníky, ale výjimkou nebyly ani mladí lidé. Myslím, že například Living Next Door to Alice budou znát i naše děti, protože tyto hity prostě z hudebního světa jen tak nezmizí. Hrají je v rádiích i dnes.

Četla jsem, že do Jönköpingu se Smokie vrátili již po několikáté. Nyní zahráli spoustu svých hitů - od Something´s Been Making Me Blue přes Needles And Pins, Lay Back In The Arms Of Someone, k Oh Carol, Stumblin' In až po Living Next Door To Alice a  mnoho dalších skladeb.

Překvapilo mě, že koncert takové skupiny byl uveden do koncertní síně nikoli někam na stadion nebo do vhodnějších prostor pro „pop-rockovou“ kapelu. Nabízí se i myšlenka, že prostě jsou sice známí a byli velmi populární a je naprosto ohromující, že pořád ještě hrají, předvádí obdivuhodnou energii, ale také jsou již staří a netáhnou takové množství lidí, kteří by zaplnili třeba ten vhodnější a větší stadion. Usadili jsme se v sále, který byl úplně plný. Nedočkavě jsem se rozhlížela a natahovala krk, a protože to nebyly žádné „primadony“, dočkali jsme se brzy!

STAŘÍCI hráli STAŘÍKÚM!

My diváci, tedy účastníci nikoli zájezdu, ale koncertu, jsme přivítali oblíbenou kapelu na podiu vřele, nadšeným potleskem. Ale s českým emotivním burácením publika jsem se tady nesetkala. Pobavil nás hned na začátku zpěvák a kytarista Pete Lincoln úvodním projevem o tom, co dnes pro nás mají. Zkusím to volně přeložit: „Pro staré lidi máme staré písničky, pro opravdu hodně staré lidi máme opravdu hodně staré písně, pro mladé - bary jsou támhle venku“ a ukázal rukou směrem k východu. Z čehož jsem nabyla dojmu, že můžu zůstat až do konce koncertu.

Na barevně osvětlené stage s pyrotechnickými efekty spustili staré hity a já jsem se přenesla do svých krásných -nácti let. Tenkrát jsem získávala nahrávky od známých různě pod rukou a nadšeně jsem je poslouchala do noci. Hudba mnou prostupovala a vyluzovala opojný úsměv na mé tváři. Tóny známých melodií rozechvívaly každičký můj nerv a sval a euforická radost se stupňovala.

Bohužel, nebo bohudík při poslechu taneční hudby se začnu pohybovat do rytmu okamžitě. Absolutně jsem si nechtěla připustit, že na koncertě takových hudebních pecek a hitů mého mládí bych měla jen způsobně sedět. Samozřejmě, že jsem to nevydržela. Od začátku asi tak první třetinu koncertu jsem tancovala vsedě, ruce mi lítaly nahoru, dolů, do stran a „hopsala“ jsem na sedačce, ale pak jsem se dostávala stále více do varu a už jsem nevydržela se kroutit jen na křesle. Při taneční hudbě je hřích nečinně sedět. Nevydržela jsem jen poslouchat. Prostě jsem vstala a tančila a křepčila a houpala se na místě spolu s kapelou. Bylo mi absolutně jedno, co si o mě pomyslí sousedé. Já jsem si to chtěla parádně užít a vstřebat tu báječnou náladu. Fakt bomba!

Velmi ukázněné, poměrně tiché a ne moc akční švédské obecenstvo to vydrželo až asi do tří čtvrtin koncertu, kdy už je tuším zpěvák Pete Lincoln vyzval k větší akci po několikáté. Lidé se dlouho nějak nedokázali osmělit a odvázat. Teprve skladba Needles And Pins je zvedla ze sedaček a sál ožil nejen hudbou. Nevím, jestli to je tím ročníkem nebo jen nesmělou či rezervovanou povahou Švédů, o kterých se říká, že emocemi šetří, ale akční na koncertě rockové kapely rozhodně nebyli. Tedy alespoň ne tak, jak to znám já z podobných akcí v Čechách. I v padesáti jsem řádila na koncertech známých zpěváků se svými nejlepšími kamarádkami. A po koncertě nás vždy bolely nejen ruce od tleskání, ale i nohy, protože jsme ho většinou celý protančily.

Dovolila jsem si vložit krátké video, až teprve ke konci celého koncertu u skladby Needles And Pins bylo obecenstvo vytrženo ze své lehké letargie. Opět omluva za nedokonalou kvalitu.

Atmosféra i tady v Konserthus v Jönköpingu nakonec byla skvělá, jen obecenstvo jak z opery. Probudilo se až ke konci. Já jsem si to ale užila jako nikdy předtím. Ohromně jsem se na jejich vystoupení těšila, hudba mi zněla v uších a procházela mnou ve vlnách a kroutila jsem se u ní jako had. Pardon, hadice. Usmívala jsem se a zpívala si s nimi. Byla jsem nadšená a rozradostněna ještě další hodiny po koncertě. S euforií sobě vlastní jsem o nich mlela ještě něco v autě cestou domů.

Jediné, co mě mrzí, že s nimi nezpívá již můj oblíbený Chris Norman. Ale i tak to bylo fantastické. Asi hlavně z nostalgie. Hrají prostě pořád báječně. Pobavila jsem se jak už dlouho ne. Staříci mi udělali faaakt velkou radost.

Zdroje

https://kulturbolaget.se/konserter/2021/smokie-jkpg/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Smokie