Se žralokem v Austrálii. Nejraději člověk vzpomíná na úsměvné zážitky

Četla jsem vtipnou historku z cestování po Austrálii, četla jsem jich tedy víc, ale tahle mi utkvěla v paměti. Byla celkem stručně a vtipně popsaná v cestopisu mého syna, který si část Austrálie projel. Protože se mi líbí jeho originální jazyk a styl, dostala jsem jeho svolení zveřejnit kousek toho příběhu pro vaše pobavení. Abych vás uvedla do děje – syn popisuje zvláštní zážitky z každého dne cesty po Austrálii. Dovoluji si tedy níže uvést jeden z nich:

Ayers Rock 14.01.

Fuuuj, zase vstávání, i když se na tu podívanou těším. Vstát či nevstat, to je oč tu běží… Je lehounce po páté. Musím z postele. Přesvědčit se, zda i východ slunce je stejně fascinující scenérie jako západ. Vylezeme z hotelu. S námi po ránu i místní mouchy. Z pohodlí auta fotím mikrobusy odjíždějící za tím samým cílem jako my. Projdu si mapu a naviguju Miloše na místo, které je přímo k východu slunce určené. Zástupy lidí, přes které je ale hezky vidět a miliony much. Miloš vytahuje síťku proti hmyzu. Jak prozřetelné …

Je to pěkný pohled na měnící se barvy posvátné australské skály, musím ale srovnávat. Včerejší západ slunce byl delší a více romantický. Na druhou stranu, vidět tento pohled rozhodně stojí za to. Po pár minutách je po všem a my míříme k místu, odkud jsme včera začínali naši desetikilometrovou „procházku“. Toužíme, alespoň já to tak cítím, vyjít nahoru.

Po včerejším upozornění rangerky jsme dodrželi i časové rozmezí. Jsme tu brzy ráno před osmou, hlášená teplota opravdu má přesáhnout 35 stupňů. Přesto nahoru nesmíme. Lituji jen do té doby, než si přečtu ceduli s nápisem Due to strong wind closed (zavřeno kvůli silnému větru). Rozmary počasí! Opravdu mě to mrzí, i když toto zklamání brzdí fakt, že nepřízeň počasí spolu s nepozorností zde znamená smrt. Cesta je takřka hladká a má veliký sklon. Zábradlí nezábradlí, památeční destičky zemřelých budí respekt. Takže půlkilometrový výšlap nás nečeká a z výšky 300 metrů se na okolní polopoušť nepodíváme.

Ušetřené síly vrhneme na nedaleký komplex podobný Uluru. Několik skal podobných Ayersově skále tvoří monument zvaný Kata Tjuta. V překladu mnoho hlav. To vše nás napadlo již včera, ale nyní v kulturním aboriginském centru koukáme do mapy a dáváme si při plánování rychlou snídani. „Zase ovocný salát, mňam, ale doma tohle mít nebudu“. Za necelou půlhodinu jsme na vyhlídce, odkud pořizujeme první snímky. Nejsem schopen moc dobře zhodnotit, jak daleko Kata Tjuta je. Nemám odhad a ruší mě mouchy. Nakonec je to kolem padesáti kilometrů. „Jedeme!“. Stejně jako při příjezdu k Uluru hned z auta fotím naoranžovělou skálu. Je jen o trochu rozsáhlejší. Na parkovišti moc aut není. Je před devátou hodinou. Stavíme u větrného údolí. Tam vede delší ze dvou okruhů. S vyhlídkou. „To musím vidět“.

Mám už přečtené informace z letáku. Za extrémního počasí, čímž se myslí velký vítr a velká teplota, je údolí nepřístupné. V horku nad 35 stupňů je po jedenácté taktéž zavřeno. Už nyní je ale více.

Je však šance si okruh obejít, takže sedm a půl kilometru není žádná překážka. Kdybych ovšem tušil, co mě čeká … Beru si do kapsy půllitrovku vody. Miloš také. Netušíme, že to nestačí. V ruce Olympus, zvesela si vykračuji. Miloš Sony, také lehký krok. On má navíc svou síťku proti mouchám. Pomalinku mu závidím, s každou další agresivní mouchou víc. Ceduli s upozorněním na horko a možné nebezpečí s klidem míjím. Po pár metrech jsme u první vyhlídky jménem Karu. Před námi se otevírá vyprahlé údolí, po obou stranách máme skály. Z kamenité cesty vyloženě sálá horko.

Lehce mě překvapují dvě věci. Už nemám pití, to se ale dalo čekat. A rostou zde sem tam i květiny, které i v poušti kvetou. Zhruba jedna až dvě na kilometr čtvereční. Cesta se navíc svažuje, pak zase stoupá, kameny jsou čím dál oblejší a nebezpečnější. K mému úžasu narazíme i na louži. Trocha vody je zde stejné překvapení jako výzdoba letiště ve Frankfurtu o Vánocích. Ještě kousek a jsme u Karingany, vyhlídkového místa číslo dvě.

Stojím, koukám do dálky na řídnoucí pás zeleně mezi monstrózními skalami. Za námi jako by se tyčily oblé obří balvany. Točím se na místě a chce se mi zakřičet. Uslyším ozvěnu? Nakonec nic takového neudělám. Nechci nikoho rušit a hlavně nemám energii navíc. V poklidu pokračujeme. Cesta se zplošťuje, hurá. Jsme za polovinou okruhu.

Najednou zaškobrtnu, výjimečně ne mou vinou. Na pravé botě mám žraloka. Směju se. Treková obuv snad něco vydrží, ale …Tři kroky a gumová podrážka je celá pryč. Nesměju se. Miloš se usmívá. Je celkem nepříjemné jít bez podrážky, zem je rozehřátá jako plotna sporáku. Pálí to. Trochu zrychluji chůzi. Ani ne po dvě stě dalších metrech upadává i druhá podrážka. Sakra! Pálí to ještě víc. Směju se, i když nevím, jestli nemám spíš brečet. Miloš skoro se záchvatem smíchu fotí mé „neštěstí“. Pózuji s podrážkami v ruce.

Podle mapy jsme kousek od zastávky s vodou. Záchrana. Již výrazně rychlejší chůzí předbíhám turisty jdoucí před námi. Voda je potřeba nejen na pití, ale i na ochlazení mých chodidel. Doplníme vodu do lahví a rozebíráme, proč mi boty vypověděly službu. Nejpravděpodobněji nezvládly nasáknutí vodou u Cape Trib a následné rychlé usušení na Uluru. Dobrá reklama firmě Hi-Tec.

Poslední společná chvíle v údolí: prosím Miloše o klíčky od auta. „Počkám tam“. Miloš chápe. Takřka bos dobíhám směrem k autu a cestou potkávám starší lidi, kteří se ptají na podmínky. Bez delšího přemýšlení jsem je poslal na tuto fajn procházku. To jsem asi neměl. Byly to nejdelší dva kilometry mého života. Ani vyhřáté auto na teplotu, při které se dají uvařit vajíčka mi nevadí. Sedím, nechodím, úleva. Cestou zpět do hotelu se už tomuto zážitku chechtáme.

Hotel. Foto čtyř dílů mého páru bot. Pozdní oběd v pizzerii. Nákup. Relax. Já u bazénu, Miloš v posteli. Koupání střídám se čtením na lehátku. Jako u moře. Pohoda, jsem také u bazénu skoro sám. Jediný problém je přejít po vyhřátých dlaždicích bos do pokoje. Nakonec na chvilku taky usínám. Dobrou noc v pět odpoledne. Vstaneme včas na to, abychom jeli na západ slunce u Ayers Rock.

I podruhé mě udivuje rozmanitost barevné škály. Mění se odstíny červené a hnědé, slunce zapadá za horizont. Romantika. A zase mouchy. Nevadí, to nám zážitek nezkazí. Po návratu do Ztraceného velblouda (hotel), píšeme před spaním domů maily a zajišťujeme si letenky do Adelaide. Sice s přestupem v Alice Springs, ale čas nám vyhovuje. Hned zítra po poledni. Ještě večerní koupání a dobrou noc! Než usneme, Miloš mi sděluje plán odjet brzy ráno znovu na východ slunce. S díky odmítám, aby mě vzal s sebou. Spánek má přednost.

Tady jeho vyprávění skončím. Pobavil tím celou rodinu. Ještě, že nám se v našich podmínkách boty nerozpadají. Určitě to muselo být krajně nepříjemné jít téměř bos po rozpálené zemi, ale zato nezapomenutelný zážitek. A to jsou přesně ty vzpomínky, které nám zůstanou. Hezký den všem.