Výlet na obydlený ostrov aneb Maledivy alespoň jednou za život

Pokračujeme v našem pobytu na písečném ostrůvku v Indickém oceánu, v luxusním resortu na Maledivách. Co vše se dá prožít na takovém ostrově si můžete osvěžit v mých minulých sedmi částech o dovolené na Maledivách. Dnes se tady, na Maledivách, setkáváme naposledy. Již jsme obdivovali krásy ostrova, širokou nabídku služeb, excelentní jídlo, možnosti sportování nejen v moři a báječný odpočinek u krásných bazénů ve fantastickém prostředí, ale nejhlubší dojem na mě udělal tento výlet do běžného života Maledivců.

Po našem prvním výletě lodí za delfíny jsme si objednali ihned další projížďku lodí, a to na obydlený ostrov. Probudili jsme se do osmého března, MDŽ a slavili ho i v tomto koutě světa, tady, na Maledivách. Před recepcí stál ozdobný banner s přáním ženám k MDŽ vyrobený z květin. Myslím, že i v aplikaci bylo uvedeno pár akcí pro ženy. Stihla jsem si přečíst snad jen nějaké focení. My jsme po snídani odplouvali se podívat na ten vedlejší obydlený ostrov.

Tedy ostrov, který nebyl pouhým letoviskem pro turisty, ale především bydlištěm pro místní. Byla jsem hodně zvědavá. Viděla jsem zatím jen kousíček z Malé, jejich hlavního města, proto jsem si představovala menší městečko. A vyplouvali jsme už v 9h ráno. Nám to nijak nevadilo, většinou jsme v osm už seděli u snídaně.

Kolem té deváté jsme se nalodili opět na jejich tradiční Dhoni, místní plavidlo, které jsme si již vyzkoušeli při příjezdu i včera. Vyfasovali jsme stejného průvodce ze včerejška. Asi pracoval pro resort při všech výletech. Bylo krásně teplo, slunce pálilo už od rána, tak bylo moc příjemné se projíždět po moři.

Pluli jsme jen chvíli, možná 20 minut, už si to přesně nepamatuju. Blížili jsme se k ostrovu Dhangethi, nad který čněl už z dálky kovový stožár, možná vysílač nebo tak něco. Kapitán obratně kličkoval mezi tyrkysovými mělčinami a hlubokým mořem až jsme vpluli do malého přístavu.

Už vylodění začínalo zajímavě. Myslela jsem, že to bylo nějaké prozatímní zastavení a že poplujeme dál, do přístavu, ale spletla jsem se. Tady jsme vstoupili na obydlený maledivský ostrov.

Nooo, překvapení. Z luxusu do chudoby. Alespoň to tak vypadalo. Z paluby lodi jsme vstoupili rovnou do doku, opravny lodí nebo spíš to dělalo dojem vrakoviště a smetiště. Nejdřív jsem si myslela, že to je sklad nebo spíš takový hřbitov lodí. Ale ony se tady opravdu opravovaly. Tedy některé. Přímo venku, pod širým nebem. Procházeli jsme tím vrakovištěm a opravnou dohromady a jen jsem v duchu děkovala za ten nápad vzít si žabky a nechodit bosky. Můj manžel byl taky moc rád. Nejdřív se ani nechtěl obout, že pojede zase bos, ale tady to byla fakt nutnost. Bosky jít se dalo jen s obtížemi. Prošli jsme celkem krátkou uličkou a pak takovou zarostlou stezkou v trávě kolem vraků lodí a dostali jsme se k obytné části ostrova.

Tohle městečko či vesnička měla pár uliček, svou školku i školu. Na začátku bylo pár domků docela hezkých, s upraveným dvorkem. Prošli jsme kolem hřiště pro děti a dověděli jsme se například, že každý z ostrovů musí být soběstačný a samostatný. Na každém ostrově si vyrábějí elektřinu sami a také sami odsolují a upravují vodu. Ostatní věci, například potraviny se musí vozit loděmi nebo hydroplány.

Když jsme vešli do uličky, ve které bydlí obyčejní pracující lidé, bylo mi z toho trochu úzko. Tam byla chudoba přímo hmatatelná. Ani se mi to nechce moc popisovat. Úzká ulička, velmi chudě vypadající chatrče stlučené ze všeho možného co bylo po ruce, za ploty z různých materiálů. Myslím, že jsem přímo tam ani nefotila. O ostatním si můžete udělat představu sami z pořízených fotek. Jediné pozitivní bylo v tu chvíli to žhnoucí slunce a modré nebe nad námi.

Během procházení obydlenou částí, kterou nám chtěli ukázat, jsem měla takové nepříjemné pocity, cítila jsem se trochu trapně nebo hloupě, že jsem přijela z luxusu a okukuju tady zvědavě jejich skromné životní podmínky a zároveň jsem si uvědomila, jak jsme my Evropané bohatí. Teď jsem byla vděčná za to, kde jsem se narodila a kam patřím. Ale přemýšlela jsem i o tom, že v takovém podnebí vlastně bohatě stačí k životu to, co jsem viděla tady.

Po chvíli se to zlepšilo, myslím to jejich bydlení. Mezi těmi domky a chatrčemi nám ukázal náš průvodce „Chodící strom“. Strom, který spouští liány a ty, které se dotknou země, znovu zakoření a vytváří další kmeny. Úžasná přírodní stavba. Opravdu podívaná. Vzpomněla jsem si, že jsem se fotila u takového chodícího stromu v našem letovisku. Kousek dál měla tahle vesnička dokonce restauraci. A pak nás náš domorodý průvodce dovedl ke slibované hlavní „třídě“ s obchody. Tam nám dal nějaký čas, abychom si prošli sami obchody a vysvětlil, že na konci této ulice je takový mini park ve stínu stromu, tedy jen odpočinkové místo a začátek přístavu, kde jsme se měli sejít.

Stále jsem se rozhlížela, kde že jsou ty obchody, ale byly tam. Jen byly trochu jako náš starý hokynářův krámek z 20. let minulého století. Nebo spíš asi připomínaly dnešní kamenné obchody Vietnamců. Venku nabídka vyvěšeného oblečení a různého nepotřebného zboží, většinou letního vybavení turistů a hraček pro děti. Mile nás však překvapili. Když jsme vešli zvědavi do prvního obchodu, ovanul nás příjemný chládek. Starší paní, domorodkyně, co tam prodávala, ochotně spustila klimatizaci, když měla zákazníky. Jinak to vypínala. S povděkem jsme prošli celý krámek, trochu ze zvědavosti, trochu abychom se zchladili z toho vedra venku.

Všechny obchody se točily jen a jen kolem turistických lákadel, tedy upomínkových předmětů s motivy Malediv, bižuterie, oblečení, klobouků a asi i nějaké ty žabky a pantofle, ale vešli jsme i do obchodu, tedy obchůdku, ve kterém prodávali látky. Naprostá většina těch asi sedmi či deseti obchodů byla prostě pro turisty. Koupili jsme pár magnetek rodině a já jsem si koupila lákavou lehoučkou bílou tričko-mikinu s nějakými modrými zubatými rybami na přední straně. Prý jedna velikost. No podle toho to taky vypadá. Na doma dobrý.

Objevili jsme tílka pro mého muže, ale nakonec jich měli tolik různých druhů a vzorů, že jsme se nemohli rozhodnout. Žádné se nám nějak nehodilo. A možná jsme okukovali ještě něco dalšího, jenže pro nás dva dlouhé rozmýšlení, váhání a nerozhodnost v nakupování není. Proto jsme už pár posledních obchodů minuli bez povšimnutí, bylo to únavné v tom horku a už nás to vážně nebavilo. V tom se naštěstí shodneme.

A nakonec v každém krámku bylo to stejné. Bylo nám těch prodejců trošku líto, ale určitě utržili aspoň něco od ostatních hostů. Došli jsme na konec ulice a rozhlíželi se, kde asi čeká náš průvodce. Houpal se v síti. Na ten strom, na konci jejich hlavní třídy s písečným chodníkem i cestou, pověsili několik houpacích sítí s kovovým rámem jako křesílek, aby si mohli kolemjdoucí odpočinout. Tak jsme se také zavěsili každý do jednoho křesílka a viseli jsme si tam. Dost se ty sítě zařezávaly, proto jsem se raději vypravila se porozhlédnout trošku po téměř prázdném prostranství přístavu a ulovit ještě nějakou tu fotku. Nešla jsem ani daleko a jednu poslední jsem nakonec získala. Uprostřed ničeho, tedy na jedné straně toho velkého přístavního prostoru stál domek jak malá benzínová pumpa a nesl hrdý nápis „Maledivská banka“. Myslím, že tam měli i tu vymoženost moderní doby, bankomat.

Pouhé tři hodiny na tomto ostrově a hluboký zážitek z tohoto nám tak vzdáleného světa a v neposlední řadě i vedro a pobyt na slunci nás docela unavily. Těšili jsme se zpátky do ráje.

Cestou někde mezi ostrovy, na volném moři kapitán zahlédl malý kajak a dvě osoby v něm. Bylo mu to divné, tak otočil loď a plul k nim. Když jsme byli na dohled, ptal se, zda nepotřebují pomoci, byli v tak malém kajaku dost daleko od břehu. Vypadali docela ztraceně, ale kroutili hlavou, vysvětlovali něco a tak to kapitán otočil zase směrem k našemu ostrovu. Docela mě zamrazilo při té představě. Vždyť tam plavou kolem žraloci a manty a bůhví co ještě. Vím, že jsem moc suchozemec, ale tohle mi připadalo přece jenom příliš odvážné a evidentně i kapitánovi naší lodi. Pomoc odmítli, snad věděli, co dělají, a my jsme doufali, že dopluli, kam chtěli, v pořádku.

My jsme připluli v poledne a zamířili rovnou na oběd. Myslím, že jsme měli v hlavě oba jasno, dneska po obědě si musíme zdřímnout. Později odpoledne jsme už jen tak „proflákali“ ať už procházkou nebo na lehátku či v bazénu. Když jsme se večer po večeři vrátili do pokoje, bylo opět vzorně ustláno a na posteli bylo dokonce z květin přání k MDŽ. Hezké, pozorné a moc milé.

Dovolená na Maledivách. Dát si drink, provětrat hlavu, projít se bosi po úžasném zářivě bílém písku, který nikdy nebyl horký, ani když pálilo slunce a bylo přes 30 °C. Jen příjemně teplý. Z lehátka pozorovat moře nebo palmy nad hlavou. Brouzdat lagunou, nechat si omývat nohy teplým mořem. Prostě luxus.

Objevili jsme i jejich asi bolavou a nepříjemnou stránku. Někdo tady psal v diskuzích k mým článkům poznámky, že se potápí. Ano, moře pořádně ukusuje z ostrova. Viděli jsme na vlastní oči při procházkách. Většinou byla kolem ostrova, tedy kromě přístavu, široká pláž. Jen v jednom místě, kde k nejbližšímu malému soukromému bazénu bylo sotva pár metrů, dosypávali dokonce pytle s pískem, protože si tady oceán odplavoval pořád víc a víc písku. Bohužel. Doufejme, že tahle pohádková nádhera a přepychové prostředí vydrží co nejdéle. Dokonce jsme zažili hned v prvních dnech docela slušnou průtrž mračen. To personál běhal po terasách a balil a schovával vše, co mohl. Ale velmi rychle to přešlo a brzy jsme se zase vyhřívali na sluníčku. Tak i to jsou Maledivy.

Asi jsem nezachytila v mých osmi povídáních úplně do detailů všechno, ale snažila jsem se poměrně podrobně vám vykreslit, jak to funguje, jaké to tam je, jak si užívat tento ráj a co všechno jsme zažili a zaznamenali do svých pamětí. S Maledivami jsme se dneškem rozloučili, ale do nějakých teplých krajů se ještě určitě podíváme. Děkuji, že jste si to přečetli.