Článek
Když se u přijímaček hraje o minuty
„Rozmohl se nám tady takový nešvar,“ napsal by klasik a měl by pravdu. Jen tentokrát se rozmohl v podobě diagnózy na zakázku. Duben se totiž blíží, nervozita by se dala krájet a rodiče propadají panice, že jejich ratolest prostě nestihne v sedmdesáti minutách vypočítat všechno to matematické harakiri. Jenže místo intenzivního doučování, děti míří na návštěvu pedagogicko-psychologické poradny. Stačí jedno lejstro se správným razítkem a rázem máte v kapse pětadvacet, nebo klidně i padesát procent času navíc, které pomohou k nasbírání více bodů.
Lektorka Dana Vágnerová tenhle trend sleduje s rostoucí skepsí. „Již několikrát se mě rodiče ptali, zda by nebylo lepší dítěti opatřit papír z poradny, aby nebylo o u přijímaček pod velkým časovým tlakem. Jenže přesně tento přístup vede k tomu, že učíme dítě hledat kličky v systému místo toho, aby se naučilo pořádně pracovat s vlastními znalostmi,“ komentuje Vágnerová.
Poradny tak praskají ve švech nejen kvůli dětem, které papír skutečně potřebují, ale také pod náporem ambiciózních rodin. Zůstává však otázkou, zda psychologové, na které je vyvíjen nadměrný tlak, skutečně potvrzení o speciálních vzdělávacích potřebách vydají či ne. Je však možné, že některé přetížené a podfinancované instituce pod tímto náporem obstát nemusí a papíry vydají, jen aby měly klid.
Dana Vágnerová k tomu dodává, že tenhle fakt paradoxně nejvíc odnášejí právě děti, které ty úlevy skutečně životně potřebují. „Kvůli těmto účelovým diagnózám se pak v poradnách tvoří fronty, které odsouvají děti se skutečným handicapem,“ upozorňuje lektorka.
Když taktika vítězí nad férovostí
Schopnost pracovat pod časovým tlakem je dovednost jako každá jiná a ne každý ji ovládá na jedničku. Ale přijímačky jsou selekce a pokud někdo získá půlhodinu k dobru jen proto, že má dravější rodiče s lepším kontaktem v poradně, je prostě nefér. Vágnerová navíc naráží na jeden podstatný detail, který rodičům v jejich honbě za výhodou často uniká: „Dítě dostane čas navíc, ale nikdo mu už nedá návod, jak s ním naložit. Často pak v testech vidíme, že žáci s navýšením nad zadáním stejně jen déle sedí a nevědí, co s ním. Ten papír jim totiž znalosti do hlavy nenaleje, jen jim dává falešný pocit, že se nemusí tolik snažit. V konečném důsledku pak v té matematice stejně vyhoří, protože jim chybí dril a pohotovost.“
Vzkaz, který dáváme dětem už v patnácti letech
Nejsmutnější na celé situaci je především to, že svým dětem takovým přístupem v podstatě říkáme: „Nemusíš být nejlepší, stačí mít správné lejstro a umět obejít pravidla.“ Učíme je, že diagnóza není handicap, se kterým se člověk musí naučit žít a bojovat, ale strategická výhoda, která se dá vytáhnout z rukávu ve chvíli, kdy nám teče do bot. „Až se pak tihle studenti budou u státních maturit nebo na vysoké škole divit, že jim nikdo čas navíc zadarmo nedá, bude už na jakoukoliv výchovnou lekci pozdě,“ uzavírá Vágnerová.
