Článek
Náš syn se na vysněné pražské osmileté gymnázium dostal tak trochu omylem. Jenže to, co na papíře vypadalo jako obrovská klika a výhra v loterii, se hned na začátku září proměnilo v dost tvrdý náraz. Křik, nesmyslné požadavky a dril jak z minulého století. Tohle je naše nepřikrášlená zkušenost se vzděláváním „pro elitu“.
Zázračné dítě? Spíš normální kluk, co to šel zkusit
Abych to uvedla na pravou míru, na základce patřil syn vždycky k těm bystřejším. Úkoly měl zfouklé za pět minut, učivo naskakovalo samo a na třídních schůzkách člověk poslouchal převážně chválu. Přesto jsme doma o osmiletém gymplu neuvažovali. Mnohem víc jsme inklinovali k šestiletému gymnáziu, abychom dítěti nesebrali dětství dřív, než to bude nutné. Jenže znáte tu poučku, každá zkušenost se v životě počítá. Tak jsme se nakonec domluvili, že přijímačky prostě jen zkusí. Ať ví, co ho čeká za dva roky a my si v klidu odškrtneme kolonku, že jsme nic nezanedbali.
Příprava za dvojku, která vlastně vůbec k ničemu nebyla
Jít ke zkouškám úplně bez přípravy, to chce značnou sebedůvěru. A protože jsme nechtěli, aby si ze zkoušek odnesl celoživotní trauma, zaplatili jsme mu na podzim přípravné kurzy. Pořádal je místní Dům dětí a mládeže a nestály více než dva tisíce. Kurzy nebyly postaveny na žádné extra velké taktice. Syn se nedozvěděl žádné tajné tipy lektorů, jak vyzrát na škrtací archy nebo jak přelstít těžké úlohy, byla to v podstatě jen klasická nalejvárna učiva páté třídy a společné projíždění testů z běžně dostupných učebnic. Syn si pak doma o víkendu udělal pár testů nanečisto a jeho skóre se stabilně drželo zhruba kolem třiceti bodů za každý předmět. Zkusil si i jedny přijímačky nanečisto na gymnáziu kousek od našeho bydliště, jejichž součástí byl osobní pohovor. Ten se pak do puntíku, a to doslova, opakoval u těch ostrých jarních zkoušek.
Den D a falešný pocit, že se vlastně nestalo nic hrozného
Ráno před zkouškami byl syn rozklepaný jako osika, nervozita zapracovala na plné obrátky, i když jsme mu horem dolem cpali do hlavy, že o absolutně nic nejde. Testy prý byly dost zrádné, plné chytáků, do kterých se snadno zamotáte. Přesto z něj po zkoušce spadl balvan a měl pocit, že to nedopadlo úplně katastrofálně. Tenhle mírný optimismus mu vydržel přesně do odpoledne, kdy jsme dohledali vypracované testy z téhož dne.
Euforie vyprchala asi za tři minuty. Okamžitě bylo po dojmu, že by v testech mohl být jakkoliv úspěšný. Když systém po dlouhých týdnech konečně zpracoval data, svítilo na nás 34 bodů z češtiny a 35 z matematiky. Výsledek průměrný až běda, jenže k našemu překvapení, na přijetí stačil. Ačkoliv na našem vybraném gymplu skončil zhruba sedmdesátý pod čarou, měl ohromné štěstí. Tedy to jsme si ještě mysleli, že štěstí.
Jak systém zamíchal kartami a my byli najednou „in“
Zhruba sedmdesátka dětí, co měla nasbírano mnohem víc bodů než náš syn, si ve finále zvolilo jako prioritní jinou školu ze svého seznamu. A ta pomyslná čára úspěšnosti se prostě posunula blíž k nám. Koukali jsme na to doma dost nevěřícně. S touhle variantou nikdo nepočítal, šance na přijetí na gymnázium byla u nás dávno odepsaná. Zpracovávali jsme to několik dní, ale nakonec jsme si řekli, že do toho půjde, a to hlavně z čistého pragmatismu. Chtěli jsme ušetřit sebe i jeho od naprosto stejného očistce, který by nás logicky čekal za dva, nebo spíš čtyři roky.
První den na elitní adrese? Studená sprcha od matikářky
Ale stálo to vůbec za to? Upřímně řečeno, pocity máme hodně rozpolcené. Jsou dny, kdy si říkám, co jsme mu to udělali. Ano, navenek se škola možná tváří jako moderní instituce, která sebevědomě kráčí s dobou. Jenže někteří kantoři tu zaspali snad o tři dekády. Dokonalým příkladem je paní učitelka matematiky. Hned první vyučovací hodinu začala na vyjukané primány řvát něco o tom, že nikoho tak hloupého ještě na škole neměla. Její specialitou jsou už legendární pětiminutovky. Problém není, že by je děti neuměly spočítat, ale forma, jakou je podává. Děti totiž nemají sebemenší šanci příklady v daném limitu byť jen dočíst, natož vypracovat. Od té první hodiny po nich v podstatě jenom ječí a chyby se neodpouštějí za žádných okolností.
Váš volný čas nás nezajímá, odteď jenom studujete
Víte, co je podle mě na těchto školách největší mor? Učitelovo přesvědčení, že jeho předmět je středobodem vesmíru. Nikdo už nedomyslí, že úplně stejně na ty jedenáctileté děti tlačí dalších deset jeho kolegů ve sborovně. Na odpočinek o jarních prázdninách nebo prodloužených víkendech zapomeňte. Hned po návratu z prázdnin na ně čeká lavina testů a zkoušení. A pokud se chystají odjet třeba lyžovat, bylo jim suše doporučeno, ať si s sebou nezapomenou vzít sešity a připravují se na hotelu. O návratu po nemoci raději ani nemluvě. Jen co se dítě ukáže ve škole, učitelé ho vyzkouší z čerstvě probírané látky, zatímco leželo v horečkách.
Ostatně hned v září bylo dětem oznámeno, že se od nynějška očekává, že naprostou většinu svého času obětují studiu. Kroužky, sportovní tréninky nebo nedejbože volnočasové aktivity? Ty by měly ideálně opustit. Prostě plynule přesednout ze školní dřevěné lavice rovnou k domácímu psacímu stolu. A pak vše dorazí pan tělocvikář. Ten totiž pro změnu žije v iluzi, že z toho sezení nad učebnicemi děti zázračně nabraly fyzičku, a testuje je na časy a kilometry, za které by se nemusel stydět průměrný keňský vytrvalec. Prostě absurdistán v přímém přenosu.
Abych ale jenom nehejtila: najdou se tu i perly
Byla bych ale nespravedlivá, kdybych tvrdila, že je tu všechno špatně a zralé na okamžitý odchod. Mezi tímhle vším se najdou i kantoři, které bychom nejraději na rukách nosili. Jsou to právě ti lidé, kteří učí s nefalšovaným nadšením. Látku neprobírají přes diktování zápisků, ale formou zábavných projektů, dávají věcem kontext a děti nezatěžují více, než je nutné. Známkují spíše práci v hodině než našprtané vědomosti. Na jejich hodiny se syn opravdu těší a vidím, že si buduje vztah k předmětům, které dříve nepatřily mezi nejoblíbenější. Ukazuje to jediné, že to jde dělat i normálně a lidsky, jen se musí vědět, jak na to.
Jednou a dost. Opakování téhle noční můry nehrozí
Když jsem se syna před pár dny tak nějak v klidu u večeře zeptala, jestli by přece jen nechtěl zkusit letos na jaře ty původně plánované zkoušky na šestileté gymnázium, podíval se na mě s hrůzou v očích. Už nikdy! Už nikdy v životě nechce tenhle obrovský přijímačkový stres podstupovat, stačilo mu to bohatě jednou.
Takže dál střídáme nadšení se znechucením a bojujeme. Jen se pořád nemůžu smířit s tím, že i dnes někdo stále trvá na tom, aby děti uměly nazpaměť látku přesně tak, jak je napsáno v učebnici. A vrcholem všeho jsou testy, do kterých jim schválně zamíchají učivo, o kterém ve třídě nepadlo ani slovo. Protože si to přece měly zjistit samy v rámci takzvaného samostudia.
A co vy? Jak jste spokojeni na gymnáziích? Budu se těšit na vaše zkušenosti v komentářích.
