Článek
Nutno podotknout, že pokud se jedná o mučicí techniky a nástroje, kreativita snad neměla žádné hranice. Pojďme se podívat na některé metody, mezi nimi například i tu, která se používala ještě nedávno.
Bambusové mučení
Známou vlastností bambusu je jeho neuvěřitelně rychlý růst, který může dosáhnout až 90 cm za pouhý jeden den. Špička stonku je navíc ostrá. Asi bych už ani nemusela napsat nic jiného, abyste si dali dvě a dvě dohromady.
Tento způsob mučení se údajně používal v jihovýchodní Asii a spočíval v tom, že byla oběť připoutána k lůžku, pod kterým rostly bambusy. Když bambusový výhonek dorostl do potřebné výšky, pomalu si začal razit cestu přímo skrz nešťastníkovo tělo. To samozřejmě způsobovalo zranění, ale hlavně nesmírnou bolest. Bambus mohl lidské tělo snadno prorazit, a tak poranit důležité orgány, prorůst opět ven z těla a samozřejmě způsobit pomalou smrt. Celý tento proces musel být také velmi psychicky náročný, protože oběť jen ležela a čekala dlouhé hodiny nebo dny, až se špička bambusu jejího těla poprvé dotkne.
Chybí spolehlivé důkazy o tom, že se tato forma mučení někdy v praxi opravdu používala, ovšem v Asii o ní dodnes kolují historky. V epizodě televizního seriálu Bořiči mýtů testovali, zda je tato forma mučení vůbec technicky proveditelná. Vzali figurínu, jejíž trup naplnili balistickou želatinou, které jsou připisovány podobné vlastnosti, jakými disponuje lidské maso, a zjistili, že bambus touto hmotou dokáže proniknout, dorostl výšky tří metrů. Bořiči mýtů tedy dokázali, že mučení bambusem mohlo vážně existovat.
Čínské vodní mučení
Ačkoli se podle názvu může zdát, že byl tento typ mučení vymyšlený a používaný v Číně, není tomu tak. Na konci 15. století totiž čínské vodní mučení zdokumentoval Hippolytus de Marsiliis, boloňský právník. Údajně si všiml toho, co provádí neustálé kapání vody s horninami, a tak se rozhodl aplikovat to také na lidi.
Celý proces spočívá v tom, že oběť mučení sedí nebo leží připoutaná k židli nebo lůžku a na její hlavu pomalu dopadají kapky vody, jedna za druhou. Fyzickou bolest sice tato metoda mučenému nezpůsobovala, zato však zažíval psychická muka.
Do hry se svými testy zase vstoupili Bořiči mýtů, kteří v jedné z epizod zkoušeli účinnost kapek dopadajících na hlavu oběti. Zjistili, že mnohem horší stav oběti vyvolalo spoutání a omezení možností pohynu než samotné dopadání kapek vody. Ovšem po odvysílání epizody v televizi jim dorazil e-mail z anonymního účtu, ve kterém stálo: „Zjistili jsme, že náhodné načasování kapek bylo nesmírně účinné. Zjistili jsme, že jsme byli schopni vyvolat psychický záchvat do dvaceti hodin.“ Raději nechtějme vědět, kdo a jak to zjistil.
Waterboarding
U vody ještě zůstaneme, ale přeneseme se blíže k současnosti. Waterboarding je technika simulující topení obětí. Zajatec leží připoutaný k nakloněné desce, nohy má výš než hlavu, tu má zakrytou látkou a na tu se zase lije voda. Oběť tedy neutone, ale stejně jí připadá, že se neustále topí. Použití této metody bylo sice zdokumentováno už ve 14. století během španělské inkvizice, ale její obliba bohužel nevyčpěla ani časem.
Americký prezident Barack Obama totiž přiznal, že waterboarding používaly spojené státy po 11. září jako součást výslechového programu CIA a že se opravdu jednalo o mučení. Do té doby byl waterboarding šikovně zabalený do pojmu „vylepšené výslechové techniky“. Vláda spojených států přiznala mučení u třech vězňů, a to u Khalida Sheikha Mohammeda (tento typ mučení na něm použili 183×), Abu Zubaydaha (83×) a Abd al-Rahima al-Nashiriho (2×). Mučení prý bylo tak strašné, že při něm brečeli i úředníci CIA.
Lingchi – smrt tisíci řezy
Lingchi bylo snad nejkrutější mučení, ke kterému ve staré Číně docházelo. Poprvé bylo zdokumentováno v období Pěti dynastií (907–960) a jeho cílem rozhodně nebyla rychlá smrt, naopak šlo o co nejkrutější a nejpomalejší umírání. Celé mučení spočívalo v provádění předem stanoveného počtu řezů na těle oběti. Někdy se ale také přecházelo rovnou k postupnému useknutí rukou, nohou a proříznutí hrdla oběti. Nebo se končetiny odřezávaly po centimetrech. Ať tak, či tak, způsob smrti to byl neobyčejně krutý.
Scafismus – mučení mezi čluny
Tuto staroperskou techniku popsal Plútarchos ve svém díle Život Alexandra. Mučení spočívalo v umístění oběti do jednoho člunu, který se následně přiklopil druhým člunem tak, aby oběti koukaly ze člunů nohy, ruce a hlava. Nešťastníka nutili pít mléko a med, kterým ho také pomazali, aby přilákal co nejvíce hmyzu. Protože oběti nezbývalo nic jiného než vykonávat potřebu do člunu, množství hmyzu muselo být ohromné.
O reálném použití této metody se však dnes pochybuje, protože ho ve svém díle Plútarchos pravděpodobně převzal od Ktésia, řeckého lékaře a historika. Ten byl ale známý svými poněkud přehnanými a upravenými popisy reality.
Mučení krysami
Mučení s použitím krys – po scafismu tu máme další metodu, v rámci které lidé používali k mučení jiných zvířata. Postup byl podobný jako u jiných forem mučení, oběť byla zase připoutána na lavici nebo židli, ale tentokrát bylo cílem její odhalené břicho. K němu byl přiložen kovový hrnec nebo jiná nádoba, do které tyrani vložili hladové krysy. Nádoba byla umístěna tak pevně, aby krysy nemohly utéct jinudy než břichem oběti. A že utíkat chtěly, protože byl hrnec postupně zahříván. Fyzická muka musela být nesnesitelná, ale ta psychická byla možná ještě horší. Krysy během své cesty ven způsobovaly těžká vnitřní zranění a smrt oběti. Co si budeme povídat, určitě se to nelíbilo ani těm krysám.
Já myslím, že to pro dnešek stačilo. Jak se říká, dobrého po málu, na další důkazy „lidské nelidskosti“ se můžeme podívat zase příště.
