Článek
Odjakživa jsem milovala všechna zvířata, zejména psy, čímž mě nakazila maminka, jež mě pořídila jako živou hračku německé ovčandě Lucince. Brzy se síly vyrovnaly, Lucinka mi sice kradla jídlo a dudlíky, ale já se jí zase pravidelně snažila vydrápat na hřbet, jako že bude můj kůň. Všechno ale vždycky v mezích a s (u mě možná ze strany rodiny vynuceným) respektem. Bylo jasno, až jednou budu moct, pořídím si fenku německého ovčáka.
Jednou jsem ale jela na návštěvu ke kamarádovi. Hned k brance mě běžel přivítat majestátní němčour. Byl hodný, hned se začal šmajchlovat, nabízel pac a pusu. Stáli jsme pod poměrně vysokou kamennou zídkou, pořád chodil kolem nás, usmíval se na nás a chtěl nám být nablízku.
A najednou na mě něco skočilo. Ano, z té vysoké kamenné zdi, přímo na záda a na hlavu. Lekla jsem se naprosto příšerně, měla jsem pocit, že na mě spadla asi tuna něčeho neidentifikovatelného. Možná se zbortila zeď a valí se na mě kamení? Ale ne. To jenom československý vlčák právě předvedl jeden ze svých oblíbených vtipů, k smrti vyděsil návštěvníka. Koukala jsem na něj, jak se přede mnou kymácí, lítají mu packy ze strany na stranu, poskakuje a poznala, že to je projev radosti z dobře odvedené práce. Tomu psovi z očí sršel smysl pro humor. A v tu chvíli jsem věděla, že toho psa chci.
Nezvládlo mě odradit ani všechno to hrozné, co jsem si o plemeni přečetla, ani hláška paní ze psí školky, která jen zvedla obočí a prohlásila: „Jedete si pro čévo, jo? Hm, tak to vám teda gratuluju…“ Nezvládl mě odradit ani manžel, který chtěl ridgebacka, ale podle jsem mu nalhala, že nemá podsadu, a tak nemůže spát venku, musel by být v domě, tudíž pro nás je to plemeno naprosto nevhodné. Teda on podsadu fakt nemá, ale já už dávno věděla, že i vlčák s pořádnou srstí bude spát v posteli.
A tak jsme najednou seděli v autě a jeli jsme se podívat přes půl republiky na štěňata, která se před pár dny narodila. Nemohla jsem se dočkat, až ty malé kuličky uvidím na vlastní oči. A ten pohled stál za to. Byly to takové myši v chumlu a my vůbec nevěděli, jakou z nich si vybrat. Měli jsme to štěstí (smůlu?), že byla skoro všechna štěňata ještě volná. Po asi dvou hodinách nerozhodného pokukování a ošmatlávání se jedno štěňátko sebralo a dobatolilo se k nám, kde spokojeně usnulo.
„No ale tohle si musíme vzít! To bude naše, koukej, ono si nás vybralo!“ zamáčknul manžel slzu.
A tak bylo jasno. Zapnuli jsme štěněti růžový obojek a odjeli s pocitem, že tohle bude pes přesně pro nás, protože on s námi chtěl být.
Za měsíc jsme měli cestu okolo chovatelky, a tak jsme se rozhodně museli jet podívat na to, jak naše štěně roste. Facebook byl zaplavený jejich fotkami, no a co? My chtěli naši princeznu vidět naživo. Sotva jsme otevřeli dveře do chovatelčina obýváku, přihnala se k nám štěněcí pohroma, všechna se nám začala motat kolem nohou a dožadovala se naší pozornosti. Pátrala jsem po růžovém obojku, značícím tu naši holku, ale ten nikde nebyl.
„Kde je Růžová?“ zeptala jsem se plná strachu, že nám našeho psa někdo vyfouknul.
„No přece tam,“ pronesla chovatelka a ukázala kamsi přes celou místnost.
Opatrně jsme se k ní začali přibližovat, ale fenka nejevila vůbec žádný zájem, dokonce mi připadalo, že z nás má trochu strach.
„Ona se nás asi bojí!“ vykřikla jsem zoufalým hlasem směrem k chovatelce.
„Ne ne, to je rozšířený omyl, že se štěně čéva něčeho bojí. To ona na vás jenom kašle,“ uvedla chovatelka věci na pravou míru.
A měla pravdu. Za chvíli Růžová začala lozit po pokoji, všechno kousala, ničila, zkoumala. Jenom nás si za celou návštěvu ani jednou nevšimla, pohledem o nás nezavadila. Aby bylo dosaženo co největšího kontrastu, zbylá štěňata se předháněla, kdo urve naši pozornost dřív. Kousala nám rukávy, nohy, boty. Skákala nám na klíny, chtěla se mazlit. Byla jsem z toho špatná. Dnes si myslím, že se na nás ti zmetci schválně domluvili, jakou sehrají estrádu. Asi věděli, že bychom jedné z nich mohli do budoucna málo podlézat, kdybychom si byli moc jistí v kramflecích.
Třetí návštěva byla zároveň poslední, vezli jsme si fenku domů. Čapli jsme ji, výbavu a jeli, nechtěla jsem, aby se opakovala situace z minula. V rozporu se všemi zásadami bezpečné jízdy jsem si položila pelech na klín a na něj štěně, abych ji měla u sebe co nejblíž a chudák neplakala po mamince. Můžu prozradit, že po mamince nezaplakala nikdy ani jednou. Mělo mě to varovat.
„Proboha, tady to smrdí. Zavři okna, kdoví co tady z těch továren vypouštějí,“ pronesla jsem směrem k manželovi, který hned poslechl. Zdálo se mu to stejně nesnesitelné jako mně.
„Fuj, ale to je hrozný, už to zase cejtim. Co tady v tom kraji sakra dělají?“ ozval se po pár kilometrech manžel.
„To nevím, ale psi mají citlivý nosy, musíš zapnout cirkulaci vzduchu jenom v autě, ať sem nejde nic zvenku. Chudák se nám tady ještě udusí,“ řekla jsem.
A tak jsme utěsnili auto, jak to šlo, abychom po dalších sedmdesáti kilometrech zjistili, že jak rasův pytel smrdí naše roztomilé štěňátko. Vypouštěla prdy, kvůli kterým by se jí měl na obojku místo známky houpat symbol biohazardu. Ale aspoň spala. To jsme si měli patřičně užít, protože to byl její poslední souvislý spánek na…
Na hodně dlouho.
