Článek
Nedělní oběd u maminky. Kachna. Nejmilovanější jídlo z mých milovaných. Najedli jsme se k prasknutí, jak říká děda, „měli jsme mastný huby“, a odvalili jsme se z kuchyně na gauč do obýváku, trávit. Já, mamka, její přítel a můj táta. Čtyři lidi, kteří si o sobě potají rádi myslí, že nejsou úplní pitomci.
„Mami, kam mám dát zbytek tý kachny, aby na ni Gris nedosáhla?“ optala jsem se, poučená předchozími zkušenostmi.
„Nevím, trouba je furt horká,“ odpověděla mi, vcelku nezaujatě.
„Prosím tě, nech to na sporáku, jsme tady a koukáme na ni, ne?“ prohlásil sebevědomě táta.
Dobře, kachna zůstala, kde byla. Gris sice chvíli zkoušela kroužit okolo jako žralok kolem šťavnatých ruských turistů, ale na profesionální povel „ty hele!!!“ odkráčela uraženě za zahradu.
„To zas netiskne,“ ozval se z vedlejší místnosti po dvaceti minutách mamčin hlas.
My všichni ostatní jsme se zvedli z gauče a jali se jako IT komando rychlého nasazení přispěchat na pomoc. V praxi to vypadalo tak, že jsme my tři stáli kolem mamky sedící u noťasu, ruce v bok, a jeden přes druhého jsme huhlali: „Hmmm…“ „To je divný.“ „Včera to ještě tisklo.“ „Co s tím může bejt…“ „A máš to zapojený?“ … a pak: „Ty vole, ta KACHNA!“
Děs a hrůza se objevily v očích nás všech, notebook letěl vzduchem a dali jsme se do zběsilého běhu směrem do kuchyně. Nutno podotknout, že v jeho plynulosti se nám pokusila zabránit futra, ale nakonec jsme se do té kuchyně přece jen dostali. Tam se nám naskytl skvostný pohled, Gris stála předními tlapami nad pekáčem na lince, jak nás spatřila, zvedla hlavu a v mordě se jí houpala veškerá kůže z kachny.
„Ona ji svlíkla z kůže!“ řvala mamka.
„No to snad ne, vona nám sežrala to nejlepší!“ úpěli chlapi.
Chvíli jsem přemýšlela, že ji chytím a tu dobrotu jí z tlamy vypáčím, třeba ji nestihla oslintat celou… Ale pak mě přepadl pocit civilizovanosti a rozhodla jsem se, že nebudu zápasit se psem, abych po něm dojídala ožvýkané zbytky. Škoda, škoda.
Od té doby dáváme jídlo, které nemá být sežráno, na lednici. A mamka si každý rok přeje k Vánocům kladku, aby to, co uvaří, mohla včas vytáhnout ke stropu.
Nad kachnou svlečenou z kůže jsme potom stáli asi tak podobně jako před chvílí nad laptopem, ruce v bok a smutné výrazy. Teda skoro všichni měli smutné výrazy. Já ne.
Mě zase jen utvrdila v přesvědčení, že kdyby přišla apokalypsa, já s tím psem nebudu o hladu, ta holka vždycky nějaké jídlo sežene. Zlodějičí tak bravurně, že by vždycky něco splašila. A snad by jí od tlamy upadlo sem tam něco i pro mě!
No dobře, tohle byla jen taková menší ochutnávka toho, jak se může během několika vteřin ukázat, že čtyři svéprávní a dospělí lidi nejsou dost chytří ani na to, aby chvíli ohlídali jídlo a psa. Ale už jste slyšeli, že nemůžeme udělat krok z domu pěšky? Ne? Tak to vám povím příště.
