Článek
Abyste rozuměli, nejsem zastánce bytových klecí. Chovatelé těchto malých spinosaurů je ale často doporučují, protože když zůstanou sami doma, můžou si ublížit. Já jsem ale věděla, že tohle nebude náš případ, protože MY se s naším štěnětem dokážeme úplně normálně domluvit. Nejsme žádní blbci. A to štěně bude taky prudce inteligentní!
To sice bylo, někdy až moc. Ale když jsme po třech dnech, co bylo s námi doma, zjistili, že jeho chování je v naprostém nesouladu s tím, že by snad plánovalo zůstat ještě pár dní naživu, klec jsme objednali. Ta bláznivá holka si libovala především v rozbíjení čehokoli skleněného a porcelánového, přičemž zábavu vždy plánovala okořenit ťapkáním ve vzniknuvších střepech. K naprosté nepříčetnosti ji vždycky dohnalo, když jí v tom chtěli ti nudní tvorové, kteří jí měli být přiděleni pro zábavu, zabránit. To se pak její hněv velice rychle obrátil proti nim! Jizvy mám dodnes.
Na klec jsme ji učili postupně. Původně byla dvířka otevřená, klec tedy sloužila jen jako pelíšek. Až sem to bylo fajn. Usoudila, že občas může seskočit z výšin postele, udělat nám radost a lehnout si na své místo. Problém nastal, když jsme ji začali do klece opravdu zavírat. Vždy jen na chviličku, vyšli jsme pouze před dům, ale ty ozývající se skřeky, to se nedalo vydržet. Popsala bych to jako kombinaci deseti řvoucích mimin, cirkulárky a zubařské vrtačky. Přiznám se, vyměkli jsme. Byla to první z řady věcí, nad nimiž vyhrála. Porazila nás, do klece nemusela.
Místo toho jsme z domácnosti odklidili úplně všechno, co by pro ni mohlo být nebezpečné. Veškeré dekorace, kabely, zacpali jsme zásuvky (což se ukázalo jako velmi praktické především v momentě, kdy jsme k těm zatraceným krytkám ztratili klíček). Vlastně ani nevím, co jsme si představovali, jestli to, že vezme šroubovák a půjde do nich šťourat? Ale co, jistota je kulomet, že?
„Dáš si buchtu? Pekla jsem,“ prohlásila jednou mamka.
„Teď ne, ale strašně ráda bych si vzala nějakou domů… Jsou dobrý?“ odpověděla jsem a těšila se, jak je doma všechny sežeru.
„Prej jo, všichni si na nich pochutnali, že lepší nejedli!“ pochválila se mamka.
Já nevím. Neměla jsem šanci to zjistit.
Dostala jsem je zabalené v té klasické plastové dóze se čtyřmi zacvakávacími uzávěry. Buchty jsem položila na úplně to nejzadnější místo na kuchyňské lince a musela zase odjet. Přísahám, že to štěně bylo ještě tak malé, že tam prostě nedosáhlo!
Když jsme se s manželem vrátili domů, našli jsme spokojeně spící stěně… A prázdnou krabičku, krásně otevřenou, nezničenou, válející se na zemi. Ale hlavně byla úplně prázdná.
„To snad ne! Ona sežrala PĚT buchet?“ zavyla jsem.
„A jak se k nim vůbec dostala? To tam vyletěla?“ nechápal manžel.
„Asi… A co teď s ní? Může toho vůbec sežrat tolik?“ Podpořila jsem jeho hypotézu o létání a začala jsem se trochu strachovat. Nicméně vypadala navýsost spokojeně, že se jednou taky konečně dobře najedla, tak jsem to přestala řešit a usoudila, že je v pořádku.
Asi za hodinu, když se vyspala po dobře odvedené práci, začala chodit po domě. Když dům obešla během hodiny potřetí po úplně stejné trase záchod – gauč – klec – postel, šla jsem nenápadně a přikrčená za ní.
První buchtu jsem objevila zamáčknutou mezi zeď a otevřené dveře dosud nepoužívané a nedostavěné toalety. Dveře se tedy nikdy nezavíraly, měla celkem jistotu, že ji tam nenajdeme. Druhou vpravila mezi tlusté polštáře gauče, přísahám, že kolem nebyl ani drobeček. Třetí si ukryla pod polštář v kleci a se čtvrtou se opravdu vycajchnovala. Měli jsme koženkovou postel s tlustým rámem, na spodní straně byla našitá taková ta černá látka. Tu protrhla a buchtu uložila do toho rámu. Kdyby si je nechodila kontrolovat, minimálně na tu poslední bych asi nikdy nepřišla. Jestli nesnědla ani tu pátou, možná se nám tu někde válí dodnes.
Přiznávám, že jsem při uklízení buchet trochu přemýšlela, jestli by se přece jen nedaly oprášit a sníst, bylo mi jich tak trochu líto, stejně jako Gris, že si je ukryla nadmíru pečlivě, a my jsme jí na to zase přišli. Chudák asi snědla jednu, zjistila, že další nezvládne, tak si je nechala na později.
A jestli jsem byla naštvaná, že na mě nic nezbylo? Jak se to vezme. Všude jsem chodila se slovy: „Představte si, co ta naše potvora zase provedla!“ Ale tak přiblble jsem se u toho usmívala. Co vám budu povídat, byla jsem na ni prostě pyšná.
Takže přece jenom ta klec našla aspoň jednou pořádné využití – posloužila jako skvělá schovka.
A taky se nám tam povedlo na chvíli zavřít děti mojí švagrové a udělat perfektní fotku, než jsme klec definitivně odnesli na půdu, kde se na ni už šest let práší.
