Článek
Jednou jsme šly s mamkou a fenkou mojí vlčandy na procházku po městě. Socializace, chápete. Zastavily jsme se i v pár obchodech a byly nadšené, jak všechno klape. Pak se objevil on. Docela pěkný chlap, a navíc fakt sympaťák.
„Máte krásnýho pejska!“ pronesl vesele a nasadil okouzlující úsměv. „Můžu si ho pohladit?“
„Můžete, když se nechá, lidi si docela vybírá,“ jen jsme ho upozornily. Ale nechala se, a tak se zdálo být vše v pořádku.
„Já jsem věděl, že se bude mazlit, protože já se psům líbím. I těm, co nemaj rádi lidi. Já totiž nejsem člověk,“ řekl záhadný cizinec. V důsledku čehož nastala zajímavá situace, protože jsem neměla co říct. Slova došla, což se nestává často. Hodila jsem okem po mamce, jestli jsem slyšela dobře, ale obávala jsem se, že jsem se ocitla v přítomnosti opravdového magora, tak jsem nechtěla dělat prudké pohyby. Taky na mě divně koukala, asi slyšela totéž. Přemýšlela jsem, jestli jsem pozorně sledovala ranní zprávy a někdy během noci v „Historicky nejhorším kraji úplně ve všem“ přece jen nepřistáli emzáci.
Ticho pána ovšem nemohlo odradit, a tak pokračoval: „Jsem vampyrus.“
„Co jste?“ vyhrkly jsme s mamkou současně a vykulily oči.
„Jsem vampýr. Upír. A zvířata to cítí. Mají nás rádi.“
Aha, takže upír, ne mimozemšťan. Zírala jsem na toho „člověka“ a velmi pomalu tahala za vodítko, abych si fenku přitáhla zpátky k sobě. Co kdyby ji vysál, že. Nicméně domů jsme ho nepozvaly, tak bychom snad měly být všechny v bezpečí, maximálně bude poletovat kolem domů a ťukat na okénka. Než mu dají kazajku a někam ho zavřou.
Ale ten byl aspoň přátelský. Jestli bylo o co stát, to zůstává otázkou. Protože jindy jsme kráčely stejným městem, tentokrát ve složení já, mamka, babička a vlčanda. Proti nám si to svižně rázoval opět nějaký muž, všechny nás sjel pohledem a zahulákal na celé náměstí: „Ten pes je z vás nejhezčí!“ Pak zamračený zase odkráčel.
Přiznávám, trochu nás to zarazilo, ale výbuch smíchu na sebe nenechal dlouho čekat. A nakonec jsem s tím byla úplně v pohodě. Rozhodla jsem se to totiž brát jako lichotku, že mám opravdu krásného psa! S pozitivním myšlením jde přece všechno líp, ne?
