Článek
Po několika málo článcích o svém čévu, které jsem napsala, jste v diskuzích chtěli, abych vám o něm pověděla něco dalšího. A ne, není to ta instagramová klasika „všichni se mě ptají na mou denní rutinu v péči o pleť, tak jsem natočila video“, vy jsme mi to psali DOOPRAVDY (ne že by vás bylo moc, ale mně to stačí). Říkali jste, že cizí neštěstí vždycky potěší.
A tak vám povím, jak se s hlídáním malého grázla popasovala moje mamka. Potřebovali jsme na půl dne odjet z domova, štěně bylo ještě moc malé na to, abychom si ho troufli nechat doma samotné.
„Prosím tě, já vám ji pohlídám,“ pronesla statečně mamka a máchla u toho rukou.
„No jo, ale v kanceláři? Víš, jaká je, zvládneš to tam?“ odpověděla jsem trochu pochybovačně. Mamka sice naši Gris znala od prvního dne a byla s ní často v kontaktu, takže věděla, co od kousavé bestie čekat, ale právě proto jsem si nebyla jistá, jestli netrpí dočasnou ztrátou zdravého rozumu, že si ji chce vzít právě do kanceláře. A navíc na půl dne. A navíc když je možné, že do kanceláře budou chodit lidi. A navíc pěkně oblečení. A nemuselo by se jim úplně líbit, kdyby odcházeli bez bot nebo s rozdrbanými rukávy…
„Já ti říkám, že to bude v pohodě, nějak ji zabavím,“ pokračovala sebejistě.
A tak jsem štěňátku sbalila saky paky, hlavně dobrůtky a hračky. Aby když dostane záchvat a bude chtít kousat, mohla mamka nabídnout místo ruky hračku (věděla jsem, že to prostě nefunguje, ale cílem bylo se o to aspoň snažit). Případně aby jí mohla vrazit pytlík dobrot a tím se pokusit přežrat ji do bezvědomí. Dostala i obojek s mašlí, aby působila reprezentativně, přece jen v kanclu se patří dress code business casual. Víc jsem udělat nemohla.
Při příchodu do kanceláře jsem uviděla koště opřené o jednu ze skříní. Poučila jsem mamku, že košťata má Gris moc ráda, tak ať si ho hlídá a za žádnou cenu jí ho nedává na hraní. Že ničení takových věcí není žádoucí. Mamka se na mě podívala a s výrazem „nejsem přece pitomá“ řekla: „No jo, prosimtě, jdi už, my to tady zmákneme, že jo, holčičko moje?“ A už si všímala jen roztomilého štěněte, já v tu chvíli byla třicátá pátá. Věděla jsem, že Gris je v dobrých rukou. Taky jsem věděla, že mamka je ve spárech obludy, která se nějak zvládla vyškrábat z pekla na povrch zemský. Tak jsem zkrátka zamávala a odjela.
Když jsem se po pár hodinách vracela, měla jsem trochu divný pocit kolem žaludku. Objevila jsem mamku zhroucenou na židli za stolem. Byla rozcuchaná, halenku měla potrhanou, a protože byla smetanová, byla na ní vidět krev ze šrámů způsobených ostrými zoubky. Taky byla mamka celá špinavá, asi od bláta, včetně šmouh po celém obličeji. Po kanceláři se válely kusy hraček, klacků, šišek a… koštěte. Vzpomněla jsem si na jeden díl Myšlenek zločince. Nějací úchylové unášeli lidi, které posléze vypouštěli do rozlehlých amerických lesů, dali jim náskok a poté je honili s puškami. Nebavilo je honit zvěř, a tak si lov vždy opepřili lidmi. Chudáci utíkali lesy i několik dní a nocí. A vypadali potom úplně stejně jako tenkrát moje mamka. Když jsem viděla, že štěně spokojeně spinká přikryté mamčiným svetrem a nic se vlastně nestalo, že to ji jen Gris běžně poškádlila svým láskyplným hraním, musela jsem se začít smát.
Mamka celé společné dopoledne shrnula asi takto:
„Co ti budu povídat. Nejdřív chvíli spinkala. Lidi se na ni chodili koukat za stůl, jak byla roztomilá! A pak to začalo. Chtěla si hrát, ale jak ta začala kousat! Hajzlík jeden. Přála jsem si, aby ji zem pohltila. Celou mě pokousala, visela mi na ruce a nešla vůbec setřást. Myslíš si, že mi byly k něčemu ty pitomý hračky, cos mi přinesla? No ani omylem! Byla jsem zoufalá, to tak strašně bolelo! Už jsem prostě nevěděla, co mám dělat. Měla jsem chuť začít hystericky vřískat. Pořád dokola se rozbíhala, skákala na mě a zakusovala se do mě. Tak mě napadl spásnej nápad a říkám jí: ‚Na, vezmi si košťátko!‘ A začala jsem jí před čumákem máchat tím koštětem. No jo, pomohlo to, ale asi na pět minut, rychle s ním byla hotová. Potom se vrhla zase na mě. Tak mi nezbylo nic jinýho, než zavřít kancl a zkusit ji vzít ven. To bylo fajn, bavilo ji, když jsem se s ní válela po trávě. Líbily se jí šišky, tak jsem jí jich nanosila plnou náruč do kanceláře…“
V tu chvíli se Gris v pelíšku protáhla a zívla, asi na znamení toho, že tohle všechno potvrzuje a ať se nebojím, že nám mamku pěkně zabavila. A že až budeme příště pro tu paní potřebovat nějakou zábavu, určitě je v pohodě, když ji k ní zase přineseme. Já už nějak nechtěla slyšet nic dalšího, tak jsem mamce lípla pusu a utíkala pryč. Dodnes se nemůžu zbavit pocitu, že čím více jsme se od kanceláře vzdalovaly, tím větší úsměv se na mamčině tváři rozléval. Možná jsem zahlédla i slzu štěstí, ale to si nejsem jistá.
Korunu tomu nasadila naše tenkrát skoro 90letá babička, když ji přešel záchvat smíchu a pronesla, „že tohle přece není možný, je to normální štěně“. Usoudila, že my jsme všichni neschopní, a příště ji bude muset rozhodně hlídat ona. Chtěla říct, že jediný kompetentní a příčetný člen rodiny. Můžu dopředu asi trochu vyspojlerovat, že se jí to po pár letech splnilo. Výchovou pomocí metody cukru a biče ve fázi permanentního cukru neboli „dáš lásku, vrátí se ti láska“ jsme dospěli do bodu, kdy si i babička mohla občas pohlídat.
