Článek
Údajně že už jsme „kompletní“ rodina, a proto se musíme vzít. Podle mě jen využil mé otupělé mysli – z toho malého kvítka, ne z alkoholu, i když to bylo asi to jediné, po čem jsem s malým štěnětem s jeho ostrými zuby zrovna toužila – leč jsem se udržela, protože jednak nepiju a jednak bych stejně jenom zvracela. A tak jsem bez rozmýšlení řekla ano.
Začaly přípravy na tu velkou slávu, samozřejmě jsme počítali s tím, že Gris bude to nejúžasnější a nejroztomilejší stvoření, a ani mi nevadilo, že mi ukradne veškerý lesk, počítala jsem s tím. Původní plán byl takový, že nám ponese prstýnky.
Naštěstí nám během toho roku příprav došlo, co za plemeno jsme si to domů přitáhli, a rychle jsme si to rozmysleli. Statek, kde se měla svatba konat, oplýval na pohled krásným plotem, potíž byla, že jen ze tří stran, čtvrtou stranu pozemku lemoval lákavý les. Dokázala jsem si živě představit, dokonce v barvách, jak vlčanda prchá se zlatými prsteny přivázanými na obojku vstříc lepším zítřkům a srnám a my stojíme u oltáře nemajíce si na prsteníčky co navléknout.
Nový plán byl tedy o poznání jednodušší, zato však geniální – bude korzovat mezi hosty a bude úžasná. Nechá se hladit, s dětmi bude laškovat, občas pro pobavení přítomných hostů s Lupinovskou elegancí čmajzne něco ze stolů a posílená smíchem a potleskem to za chvíli zopakuje.
Jenže to bych ji nesměla večer předtím pustit na procházku s tátou, už kolem statku na vesnici. Abyste mě pochopili, ti dva se hledali, až se našli. Jestli jste četli moje předchozí články nebo jiná vyprávění o československých vlčácích, máte zhruba představu, co jsou zač, rozhodně jsou líznutí nějakým ADHD a vymýšlejí skopičiny. Můj táta je stejný jako vlčák, bezmezně se milují a vymýšlejí společně nejrůznější kraviny.
Apelovala jsem na něj, aby ji opravdu dobře hlídal a za žádnou cenu ji nepustil z vodítka. Když se asi po třech hodinách od neprozřetelného propuštění vraceli ke statku, už zdálky mi na Gris něco nesedělo. Když odešla, byla vlkošedá. Vracela se hnědá.
„Co to je?!“ vřískala jsem na tátu, jen co se objevil v závěsu. Gris předcházel šílený smrad a linul se do všech stran.
„No tak jsem ji na chvilku pustil no, tak se mi trochu vyválela,“ odvětil spíš útočně než provinile.
„Jak jako pustil? Jak jako vyválela? V čem, že tak smrdí?! Pojedeš někam do obchodu, koupíš šampon a vykoupeš ji!“ rozkazovala jsem a nabírala na otáčkách.
„To ne, to teda ne. Já jsem hodnej děda, na hnusný věci jste tady vy. V srně. Už tekla.“
Ale protože moc toužil odvést mě k oltáři a moc dobře si uvědomoval, že je ještě ve hře nevlastní táta, rozjel se na nákupy a jal se potvoru, ze které odkapávaly kusy tkání, koupat venku u rybníka. Nevím, kdo na mě koukal s pohledem více nenávistným, jestli táta, nebo pes. Nicméně to nepomohlo, já sama se pokusila o další tři koupele, ale marně. Tímto se ještě jednou omlouvám majitelkám statku za to, že musely prát povlečení, ve kterém si na noc ustlala.
V samotné svatební ráno jsem měla takový fofr, že jsem si nevšímala ani psa, ani ničeho jiného. Nepřišlo mi tedy zvláštní, že na svatbě chybí moje mamka, která tam měla dávno být. Možná by mi to nedošlo vůbec, kdyby za mnou nechodili lidi a neříkali mi: „Neboj, nic se neděje, všechno je v pořádku, tvoje mamka za chvíli dorazí.“ Což je ujištění, které ve vás přirozeně vyvolá pocit, že se děje úplně všechno a všechno je v háji.
Když řeknu, že máme v rodině ještě jednu fenu, a sice mamčinu shibu (ještě o ní hodně uslyšíte), musí být jasné, že zase něco vyvedl pes. Večer předtím se vloupala do kuchyně, kde byly připravené halušky s uzeným a zelím, jež měly sloužit na další večer jako vyprošťovák, a sežrala je. Místo toho, aby mamka byla ve svatební dopoledne se mnou, jak si přála, seděla v krásných šatech na veterině s ukrutně zvracejícím psem. Takže zatímco puchnoucí vlčanda pobíhala okolo mě a otírala se mi o šaty, všežravá shiba blila u veterináře. Na obřad mamka ale doběhla, a protože je asi superžena, během jízdy v autě na krk své fenky stihla uvázat úžasnou mašli, která jí ladila k šatům.
Sotva dorazily, vlčanda je letěla přivítat, chytla shibu za mašli, zacloumala s ní, mašli urvala a zbytek (tedy shibu) hodila do rybníka. Buď nechtěla, abychom z její nejlepší kámošky dělali šaška, nebo chtěla být nejkrásnější. Ale podle mého skromného názoru jen nechtěla být jediný chudák, který se musel koupat. Shiba zbytek svatby chodila s hlavou nahoru a byla celá nafučená. Nenechala na sebe sáhnout, zdálky nás pozorovala a plánovala pomstu. Podle jiskření v očích hodně ošklivou.
Gris, která měla být (ano, spolu s mokrou shibou) nejkrásnějším a nejobletovanějším hostem, vždycky za někým přišla, ten někdo začmuchal a utekl. Hosté se před ní rozestupovali jako před Mojžíšem moře. Myslela jsem si, že ji bude bavit kradení jídla, ale to byla nuda, protože jí v tom nikdo nebránil. Bavilo ji nahánění hostů. A to tak moc, že ani neosnovala plány útěků chybějící stranou plotu, zábava byla přece přesně tam, kde se nacházela.
A ještě jedna perlička: Noc před svatebním dnem s námi na statku trávil i fotograf. Asi ve dvě v noci se rozezněly sirény, nikdo nevěděl, co se děje. A tak všichni, kdo spali na statku, vyběhli na nádvoří, někdo v pyžamu nebo v košilce, někdo v trenkách nebo kalhotkách.
„To byla asi hasičská siréna, jako to bývá u nás na vesnici, když svolávají dobrovolný hasiče,“ pronesl kdosi, když jsme zjistili, že poplach na samotném statku to asi nebude. Pak jsme se na sebe všichni podívali, jak vypadáme, začali jsme se chechtat a kamarád pronesl: „To je ale škoda, že tu není fotograf!“
„A kde je vůbec fotograf?“ zeptala jsem se, byl totiž jediný, koho jsme venku postrádali.
Vydali jsme se ho tedy hledat. Fotograf seděl v koutě ve svém pokoji a svíral elektronickou cigaretu. Nevylezl, protože se bál, že poplach dýmem způsobil on sám.
Protože ale nedostal infarkt a na fotkách smrad cítit nebyl, vypadají naprosto kouzelně. Princezna asi usoudila, že mě vytočila už dost na to, abych to mohla dál bez hnutí brvou snášet, takže pózovala jak profesionál. Prozradím, že smrad na Gris vydržel zhruba tři měsíce, pak začal lehce blednout, až se zcela vytratil. Tedy tak nějak jako moje manželství.
