Článek
„Přemýšlela jsem. Koupit tenkrát tu látkovou sedačku, to byla chyba,“ vybalila na mě babička při pravidelném večerním telefonátu. Já jsem oněměla. Proboha, už je to zase tady. Abyste rozuměli, ono „tenkrát“ bylo před dvěma lety a výběr nové sedačky (natož pak její reklamace) je s babičkou vždy doslova martyrium.
„Měla jsem zůstat u těch kožených. Koukala jsem na internet a ve Varech mají sedačky, co vypadají docela dobře,“ pokračovala.
„Dobře, babi, kup si, co chceš, ale jen chci upozornit, že tentokrát se toho nezúčastním,“ byla jsem rozhodnutá.
Tohle jsem prohlásila v úterý. V pátek jsme se vydaly do Varů na sedačky podívat. Při příchodu nás přivítal velice usměvavý pán. Ano, usmíval se, protože nevěděl, co ho čeká, žil v blažené nevědomosti. Neměla jsem to srdce ho z tohoto stavu násilně vyrvat, a tak jsem ho nevarovala, jen jsem se usmála a nechala věcem volný průběh.
„Ne. Tahle se mi tam nevejde. Víte, já jsem velmi limitována prostorem. V podstatě nemáme obývák, jen nudli,“ pronesla babička při pohledu na první sestavu.
„Bohužel, jak jsem řekla, jsem li-mi-to-vá-na prostorem, tahle také ne,“ vysvětlila znova, kdyby byl prodavač hluchý nebo dementní. Tou dobou mu trochu cukalo oko, ale usoudila jsem, že je to v normě.
Hodinka utekla jako voda. Jak ten čas pěkně plyne, když se člověk dobře baví, že? Přišla na řadu barva.
„Ne, bílou ne, umíte si představit, jak to tam bude vypadat? Můj manžel… No zkrátka, světlou ne.“ Babičky manžel, děda, je prosím pěkně tak vycvičený, že stahuje montérky, i když je brod… Promiňte, křeslo ještě daleko. „Černou ne, to bude tmavé. Možná antracit… Ne, antracit ne, to se nebude hodit k nábytku,“ polemizovala babička nahlas. Další hodinka za námi, pánovi, který kolem nás chudák lítal jako hadr na holi, se rosilo čelo. Stále v normě, usoudila jsem. Ale bylo rozhodnuto – bude to taková tmavší béžová.
„Ty opěrky, kdyby byly polohovací, bylo by to fajn. Víte, aby se mi na tom dobře leželo. Já totiž nesedím. Buď stojím, nebo ležím, ale nikdy nesedím,“ vysvětlila babička. Opěrky polohovací sice nebyly, ale s trochou šikovné manipulace (ne s opěrkami, ale z mé strany) se ukázalo, že se na sedačce dobře leží, v případě příchozích návštěv i sedí, a můžeme náš lov považovat za úspěšný. Prodavač se odebral do kanceláře počítat.
„Tak, máme to spočítané, jen to křeslo k sedačce bude mít 105 centimetrů,“ oznámil.
„Tak to teda nevím, víte, já jsem velmi…“ pustila se babička do vysvětlování.
„Já vím, nemáte místo,“ odtušil prodavač, ukázalo se, že si něco zapamatoval. „Ale to nevadí, máme tu jedno ze zbytku sedačky velice podobné, a navíc polohovací. “
A jal se nám ho předvádět. Prodavač asi deset minut v křesle jezdil, šoupal se, posouval, poposedal, vystřídal možné i nemožné polohy. Na to babička: „Pěkné. Jen nevím, aby se to k té sedačce hodilo.“ Nezbylo nic jiného, než s prodavačem přestavět půlku prodejny, abychom mohli křeslo přes celou místnost k sedačce přiblížit.
„Asi jo,“ zazněl výsledný verdikt. Mé srdce zaplesalo! Jen tři a půl hodiny a máme vybranou sedačku, to je nový rekord. Při našem odchodu se pán pořád usmíval, ale zdálo se mi, že teď už nějak víc. To asi s vidinou toho, jak si na některou z vystavených pohovek lehne a plácne si studený hadr na čelo.
Termín dodání je osm týdnů. Možná to do té doby děda stihne i vstřebat a nebude umanutě ležet půl roku na staré sedačce ve sklepě, jako když babička jednou koupila novou televizi a děda tam zarytě sledoval měsíce jen tu starou. A sedačka se zatím může těšit na příchod k mojí babičce, které se rozhodně nedá upřít, že ví, co chce!
