Článek
Jednoho dne jsem si povšimla, že můj gauč už skoro není gaučem. Léta soužití se psem se na něm podepsala, duše z něj už pomalu vyprchávala. Polštáře měl ošoupané, o opěrkách z koženky, sloužících primárně jako stupínky pro obří packy poplašného a kamerového systému ČSV 2018, ani netřeba mluvit.
A protože babička přišla s nápadem, že ona sama v každém případě potřebuje novou sedačku, jelikož ta její dva roky stará má velkou vadu na kráse – že není kožená – bylo rozhodnuto, proběhne stěhování národů. Jedna sedačka ode mě, další ke mně.
No a co tedy s tím mým původním gaučem, s tím chudáčkem? Jasně. Vyhodíme ho. Jevilo by se to celkem logicky, že? Ale jak to vymyslet, když pohovka má rozměr tři metry na asi milion? Naštěstí neoplývám schodištěm, byla jsem si tedy poměrně jistá, že nedopadnu jako v Adamsově Holistické detektivní kanceláři Dirka Gentlyho. Když šel gauč dovnitř, půjde i ven. Oknem. Klidně po kouskách, když bude zlobit.
Do lesa ho hodit nemůžeme. Kremaci neuspořádáme, jsme eko. Prdnout to na Facebook, jestli by si jej někdo nechtěl odvézt? To ne, to by všichni viděli, na čem jsme doteď seděli! Stejný problém byl i s postavením gauče před dům, kde by chudák, ověnčený cedulkou „prosím, vezměte si mě“, čekal pod proudy deště na dobrodince, jenž ho čapne pod pazuchu a odnese na lepší místo. I když legenda praví, že sousedka se takhle zbavila dokonce syna, který se odmítal odstěhovat.
Možná by se dal zrecyklovat, to je dneska v módě. Třeba by se z něj dala udělat zahradní lavice nebo nějaký ten taburet, ostatně látka ještě místy vypadá dobře… Jak myšlenky plynuly, zazdila je krutá realita vyšvihnuvší se do popředí: „Nemáš tesařskou dílnu, šicí stroj ani toleranci ke kýči, který bys pravděpodobně vytvořila.“
Napadlo mě, že by prostorné sedací polštáře mohl využít nějaký psí nebo kočičí útulek v okolí, ty pořád shánějí nějaké věci, na kterých by si mohla zvířata hovět. Když jsem tedy potkala paní, jež má místní útulek na starosti, zeptala jsem se.
„A má to nohy? Víte, aby se pod tím dalo vytírat,“ chtěla vědět.
„Má. Ale jednou z nich už je v nebi.“ Co vám budu povídat, rozloučily jsme se.
Tak dobře, nakonec bylo o jeho osudu rozhodnuto – nějak ho vyndáme, nějak ho naložíme na vozík, přikurtujeme a zaplatíme za jeho poslední uskladnění ve sběrném dvoře o pár vesnic dál. Lopotíme se s tím monstrem před barák, připojujeme vozík k autu a najednou slyším: „Dobrý den, paní! Vy se stěhujete?“
„Dobrej! Nene, jen se potřebuju zbavit gauče, tak ho vezeme na sběrnej dvůr,“ zahulákala jsem.
„No ale taková škoda! Vždyť je ještě moc pěknej! To já bych si ho hned vzal.“
Tak. A co z toho celého plyne? Někdy moc přemýšlení a vymýšlení škodí, někdy můžeme mít prostě štěstí a kolem půjde někdo, kdo za nás všechno vyřeší – nějaký kůň, co má větší hlavu.
