Článek
Nemanželský syn i talentovaný student
Leonardo se narodil 15. dubna 1452 na statku u vesnice Anchiano v Toskánsku jako dítě bohatého florentského notáře sera Piera a venkovanky Cateriny. Oba měli dalších 12 dětí s jinými partnery a Leonardo byl jejich jediným společným dítětem. Leonardovo celé jméno při narození znělo „Lionardo di ser Piero da Vinci“, což znamená „Leonardo, syn Piera z Vinci“. Svým současníkům byl následně znám jen jako Leonardo nebo „Il Florentine“, protože žil poblíž Florencie. Kvůli jeho nemanželskému původu se od něj neočekávalo, že bude následovat otcovu notářskou profesi. Místo toho se mohl věnovat svým vlastním zájmům a tvůrčímu umění.
Leonardo se z velké části vzdělával sám a nedostalo se mu žádného formálního vzdělání kromě základů čtení, psaní a matematiky. Jeho umělecké nadání se projevovalo již od útlého věku. Ve 14 letech se začal učit u známého florentského sochaře a malíře Andrea del Verrocchia. V jeho dílně získal širokou škálu technických dovedností, včetně práce s kovem a dřevem, věnoval se zde také kreslení, malbě a sochařství. Jeho nejstarší známé dílo - perokresba krajiny - vzniklo v roce 1473.
Řvoucí lev od Leonarda da Vinciho, kresba červenou křídou na béžovém papíře, vznikl někdy mezi lety 1452-1519.
Malíř, badatel a vynálezce
V roce 1478 dostal Leonardo první samostatnou zakázku, a to namalovat oltářní obraz pro kapli svatého Bernarda ve florentském Palazzo Vecchio. V roce 1481 byl pověřen namalovat Klanění Tří králů pro klášter San Donato ve Florencii. Obou zakázek se však musel vzdát, když se přestěhoval do Milána, kde pracoval pro rodinu Sforzů. Pod patronací této bohaté rodiny namaloval Leonardo obraz Poslední večeře v refektáři kláštera Santa Maria delle Grazie. Leonardo strávil v Miláně 17 let a odešel až po pádu vévody Ludovica Sforzy v roce 1499.
U člověka, který vynikal ve všem, o co se pokusil, je skoro předvídatelné, že Leonardo měl nadání i pro hudbu. Podle jeho vlastních zápisků se domníval, že hudba úzce souvisí s výtvarným uměním, protože je podobně závislá na jednom z pěti smyslů. Hrál také na lyru a flétnu a často vystupoval na shromážděních šlechty a v domech svých mecenášů. Dochované rukopisy obsahují některé jeho originální hudební skladby. Zároveň vymyslel nástroj, který odpovídal kombinaci tří již existujících nástrojů: varhan, violy a cembala, a byl poprvé sestrojen teprve v roce 2013.
Leonardovo nejvýznamnější sochařské dílo mělo vzniknout na objednávku milánského vévody Ludovica v roce 1492 pod názvem Gran Cavallo. Navrhovaná socha vévodova otce Francesca Sforzy na koni měla být skoro pět metrů vysoká a měla být největší jezdeckou sochou na světě. Pro její odlití bylo připraveno 70 tun bronzu. V říjnu roku 1494 se však během První italské války město pokoušel dobýt Karel VIII. a vévoda dal bronz určený na odlití sochy k dispozici na výrobu kanónů. Na začátku Druhé italské války vtrhla v roce 1499 do Milána francouzská vojska. Vítězní francouzští vojáci používali hliněnou formu sochy jako cvičný terč a rozstříleli ji na kusy.
Nedoceněný génius
Leonardo byl vynikajícím malířem, avšak kvůli množství různorodých zájmů se mu často stávalo, že své obrazy a projekty nedokončil. Místo dokončování svých uměleckých děl trávil čas ponořen do přírody, prováděl vědecké pokusy, pitval lidská a zvířecí těla a plnil své zápisníky vynálezy, pozorováními a teoriemi. Předpokládá se, že Leonardovi po mrtvici ochrnula pravá ruka , což přerušilo jeho malířskou kariéru a má se za to, že díla jako Mona Lisa tak zůstala nedokončená.
V důsledku toho mu bylo zcela nebo z velké části připsáno pouze 15 obrazů. Ačkoli byl Leonardo jako umělec velmi uznávaný, jeho vědecké myšlenky a vynálezy se mezi jeho současníky příliš neujaly. Neusiloval o zveřejnění svých poznámek a teprve o několik století později byly jeho zápisníky, často označované jako rukopisy a „kodexy“, zpřístupněny veřejnosti. Protože byly tajné, mnoho jeho objevů mělo jen malý vliv na vědecký pokrok v samotném období renesance.
Poslední večeře (1495-1498)
V roce 1476 byl Leonardo spolu s dalšími třemi mladíky obviněn ze sodomie v souvislosti s incidentem, který se týkal známého mužského prostituta. Šlo o závažné obvinění, které mohlo vést až k umělcově popravě. Obvinění však bylo pro nedostatek důkazů staženo, ale Leonardo se přesto stahuje do ústraní. Znovu se prokazatelně objevuje až v roce 1478, aby přijal zakázku na oltářní malbu v kapli svatého Bernarda ve Florencii.
Králův dvorní inženýr a život ve Francii
Když mu byl mladým Františkem I. Francouzským nabídnut titul „Prvního malíře, architekta a inženýra krále“, opustil Leonardo v roce 1516 Itálii nadobro. S sebou si odváží tři svá díla: Monu Lisu, Svatou rodinu se svatou Annou a Svatého Jana Křtitele, stejně jako své zápisníky a rukopisy. Ve Francii žil na venkovském sídle Clos Lucé poblíž královy letní rezidence v Amboise v údolí řeky Loiry. Zde strávil poslední tři roky svého života, podporován štědrou roční penzí ve výši 10 000 scudi.
Leonardo pro francouzského krále na sklonku života vypracoval plány paláce a zahrad v Romorantinu, který se měl stát vdovským sídlem královny matky. Pečlivě vypracovaný projekt, který spojoval ty nejlepší rysy italsko-francouzské tradice palácové a krajinářské architektury, však musel být pozastaven, protože oblast v tu dobu začala sužovat epidemie malárie.
23. dubna 1519 sepsal Leonardo závěť, v níž odkázal své rukopisy, skicáře a náčrty svému učni a příteli Francescu Melzimu. Leonardo da Vinci zemřel 2. května 1519 ve věku 67 let a byl pohřben v zámeckém kostele svatého Florentina. Kostel byl během Velké francouzské revoluce téměř zničen a na začátku 19. století kompletně stržen. Přesná identifikace posledního místa odpočinku Leonarda da Vinciho tedy zůstává nemožná.
