Článek
Většina Čechovových povídek nemá nějaký prazvláštní námět. Jsou jednoduše milé. Lidé se zamilovávají, ztrácejí lásku, hledají víru, ztrácejí víru, hledají smysl života a trápí se, že ostatní smysl života nehledají, ačkoli ho očividně postrádají. Je fajn, že některé věci se i přes čas nemění.
Jeho postavy začínají jako idealisté stojící proti problému. Ostatními okolo sebe se buď mohou inspirovat, nebo jimi opovrhovat. Jak se s problémem potom vypořádají je rozděluje na dvě skupiny - Totiž na ty, kteří pro svému ideálu „podlehnou“, vykašlou se na všechny radosti života a nakonec se zachovají přesně tak, aby sebou mohli jen opovrhovat. V povídce Ariadna se mladý muž plný velkých ideálů zamiluje do dívky zbožňující luxus a on chvíli její životní styl plný rozhazování sdílí. Nakonec si jen přeje se od ní osvobodit, dostat se pryč a znovu nabýt své čistoty… A mimo jiné dát ženám stejného vzdělání jako mužům, aby nedopadly jako Ariadna.
Druhá skupina začne opačně. Vyzkouší si i jiná řešení než slepé uctívání ideálu, přesto si ho udrží a dokáží své hodnoty sladit s běžným životem. Nebo taky ne. Vyprávění neznámého člověka zprostředkovává hlavní hrdina milostnou korespondenci mezi Zinaidou a svým pánem, který ji nakonec odvrhne. Hlavnímu hrdinovi postupně dochází, že se do své paní zamiloval, ačkoli pro něj původně city nepředstavovaly žádnou zvláštní veličinu. Jeho pán naopak svou milou opovrhuje právě kvůli její lásce, i když kvůli němu opustila svého manžela. Když mu porodí holčičku, musí se jich ujmout hlavní hrdina, jeho pán na ně zapomene. Zinaida zemře krátce po porodu, přesvědčena, že ji všichni opustili. Láska ji nezachránila.
Všichni jsou jednoduše „marní.“ Ztracení. Mají velké sny, ideály, hodnoty, přesvědčení, říkejte si tomu, jak chcete, ale neustále se jim vzdalují nebo na ně prostě nedokážou dosáhnout, přestože po nich touží. Anebo jim sami podkopnou nohy.
Čechovův styl je prostý, neobarvený krásnými filosofickými větičkami, i když věčné ideály – vyšší dobro, vzdělání, doplňte si dle potřeby… - nechybí. Povídky se čtou dobře, kdo chce, najde si své „velké myšlenky“ a kdo ne, užije si alespoň příběhy ze života. Zajímalo by mě, jestli by své povídky v současné době napsal jinak. Nic by nám nemělo chybět, žijeme přece v docela dobré době. Stejně jako hrdinové Čechovových povídek nemusíme řešit otázky života a smrti, taky sedíme doma a sníme. A stejně přichází existenciální krize a depky. Proč? Protože jsme přese všechno stále ti stejní lidé, jako před mnoha lety. A proto se vyplatí číst Čechova.
