Článek
Zpověď dítěte svého věku napsal Alfred de Musset v 19.století po vztahu se spisovatelkou George Sandovou. Je psána ich - formou a laděna do autobiografie. Jinak ale…
Kniha trefně začíná shrnutím historického kontextu a všeobecné nálady panující ve Francii, což je tak nějak všechno, co potřebujete k jakékoli další analýze vědět. Jinak pokračujeme krasojízdu dospívajícím seriálem - důležitým bodem pro Octavia je zde též ukončení vztahu se svou první milenkou, která ho podvedla. Pokouší se se svým zklamáním v lásce vyrovnat, ale neustále se vrací zpět a nedokáže svou bolest zahnat. Stejně jako Werther v sobě Octavius nosí spoustu citů, ale neustále je podrobuje zkoumání a pochybám, nedokáže je nechat odeznít.
Vede o nich dlouhé monology, které občas alespoň ze začátku protíná jeho zkušenější přítel s názorem, že milovat se s láskou je blbost, aby zahnal černé chmury v přítelově hlavě. Octavius se podle nich i chvíli pokouší řídit, jenže zcela popřít cit, na který se tolik upnul, mu nejde. Vše se ale částečně odsune, když potká slečnu Brigitte, přezdívanou „Růžička“. Brigitte má pověst čestné ženy a je docela snadné se do ní zamilovat, či ji milovat. Octavius si v sobě ale nese zradu ze svého prvního vztahu. Střídavě svou novou milenku podezřívá a obviňuje, přitom se hrozí sám sebe, protože vidí, jak ona klopí oči a nechává si to líbit. Je zcela nevinná. Jejich vztah zároveň narušují pomluvy zvenčí, kterým Octavius též podléhá. Vyjadřuje spoustu myšlenek, které překvapivě nekorespondují nebo jdou přímým protikladem s jeho činy a chováním k Brigitte. Přitom dokáže svými úvahami obsáhnout široké pole a jeho myšlenky jsou leckdy trefné.
„Nic z toho, co bylo, už není a všechno to, co bude, ještě není.“
Zajímavé je, že Octavius není nijak názorově vyhraněný. Běhá mezi názory, neukotvený, přitom jak sám na začátku popisuje - doba. Werther si za svými ideály stál, ačkoli zase ve skutečnosti skoro dokazoval opak. Tento rozpor řeší i Octavius, ale protože vše nese na sebe a dobu, nebere si k hlavě pistoli, ale nějak v životu pokračuje. Werther vždy tlačil své ideály do extrému, nutil si je dokázat, i když mu to nevycházelo… Octavius spíše netuší, co dělat. Nemá se na co obrátit, zbývá jenom nadčasová láska a s ní obdiv ke klasikům, kteří přece nestárnou. Neustále objevuje a ke konci s rozchodem s Brigitte, kde se vlastně nic hrozného nestalo a láska trvá dál, se nešťastný přenese přes rozchod. Nezastřelí se. Putuje dál, dokonce si je schopen na chvíli za myšlenkou stát, svůj rozpor mezi ideály a svým vlastním chováním nějak pojmenovat. Protože si je konečně podložil nějakou zkušeností, „osvědčil si je.“ Zároveň tedy spojil své ideje se skutečností, což mu dovolilo posunout se dál. (Viz citát ideje jsou sice hezké, ale brzy zničeny praktickým životem.)
Samotný název Zpověď dítěte svého věku je nakonec paradoxně trochu zavádějící. Octavius je v životě ztracen, je mladý, je vzdělaný a zná svět vlastně docela dobře skrz své vzdělání. Je chytrý, tedy má sklony neustále pochybovat a zavádět různé myšlenky a úvahy, ačkoli se podle nich nakonec vůbec neřídí. Nemá na čem stavět, v jednu chvíli jednu ideu uznává a hned ji zavrhuje, pokouší se řídit radou staršího přítele, ale selže, protože popírá to, čemu jedinému může věřit, totiž jeho jeho vlastní zkušenosti. Je vlastně docela uvědomělý, což ten rozpor mezi tvrzením a chováním ještě potrhuje, jinak si ale může stoupnout vedle Adriana Mole a Werthera. Všichni tři jsou dospívající pokoušející se zapojit do života, přitom se konat podle ideálů, které fungovaly předtím a přitom zjišťují, že jejich svět už je jiný. Upnout se můžete pouze na teorii napsanou černým na bílém, protože ta jediná zůstává.
Jsou zmatení, někdy trochu slabí a asi ne úplně obdivuhodní. Čili jinými slovy - dospívání stojí za starou belu v každé době. Už jenom protože sebou přináší vždycky něco nového, co se teprve objevuje.
