Článek
Příběh zůstává v podstatě stejný, jenže zatímco film své postavy nechává vyváznout pouze s pár šrámy a dinosauři zůstávají jakousi hlavní „zábavní atrakcí“ filmu, v knize by mohli představovat jenom námět. Ani ta hlavní hrůza možná nepochází tolik od nich, příběh z nich nedělá žádná monstra, jenom je nechává jejich přirozenosti. Což je jeden z hlavních důvodů, proč při čtení občas pořádně mrazí. Michael Crichton rozvíjí svůj příběh na poměrně jednoduché rovnici - Co by se opravdu mohlo stát. Tím dosahuje spojení reality a to, co by mohlo být, v jedno rozsáhlé zamyšlení. Vezme nám známé věci, které ovšem vyžene díky dinosaurům do extrému, čímž donutí nám známý systém ukázat své nedostatky. Ke slovu přichází zde klíčová teorie chaosu.
„Nedostatky v systému se nyní začnou projevovat kritickým způsobem.“
Kdo přichází čistě kvůli napětí, možná se bude muset prokousávat delší úvodní vědeckou pasáží zasvěcující čtenáře do tajemství genetiky a zrádného průmyslu rašícího okolo otevírající ho se Jurského parku. Slibuji, vyplatí se to. Dinosauři totiž opravdu mají svou chvilku slávy, než se rychle promění pouze v něco dalšího, co se dá dobře zpeněžit. Vytratí se údiv, pokora i posvátná hrůza, kterou překvapivě oplývají pouze na ostrov pozvaní paleontologové, děti a filozof Ian Malcolm. Jakmile se lidé zapletou do své obvyklé mašinerie, „život si najde cestu,“ dinosauři utečou, ale na své cestě sežerou ty, kteří na nich chtěli nejvíce vydělat. Kteří z nich mají největší strach, protože když scvrknete něco do pouhého nápadu, jak si vydělat, nikdy to zcela nepochopíte. Nikdy se s tím nenaučíte zacházet. Tady taky tkví největší rozdíl mezi filmem a knihou. Kdybyste uváděli body a témata do čtenářského deníku, uvedli byste tuto část příběhu pod příklad tématu - Příroda vs. člověk, technologie. Člověk jako součást přírody. Člověk jako bůh. Dá se toho vymyslet docela dost. Proč se celý experiment musel zhroutit.
„Wu se nikdy nad chováním dinosaurů hlouběji nezamýšlel. A to naprosto oprávněně: chování je přece až sekundární projev DNA, podobně jako proteosyntéza. Chování se ve skutečnosti předvídat nedá a nedá se ovlivnit ani předem, snad jen ve velice hrubých rysech, třeba způsobem, že se udělá zvíře závislé na nějaké složce potravy tím, že nebude produkovat určitý enzym. Avšak obecně projevy chování jednoduše přesahují naše chápání. “
Několik napínavých scén a hrůz zde najdete též, ale mrazení v zádech zde přichází převážně z pocitu bezmoci a uvěznění. Lidé prchající před dinosaury se nemohou dostat pryč z ostrova. Ačkoli sice vědci dinosaury vytvořili, nedokázali je ovládat. Samotný akt stvoření nám nedává moc rozhodnout, jak se někdo bude chovat. Už jenom z toho důvodu, že žijeme na stejné půdě, ve stejném sněžítku. Dokud my sami se musíme něčemu podvolovat, nemůžeme ovládat ostatní tvory na této zemi.
„Když se fraktály překreslí v jiné podobě, detaily vystoupí zřetelněji.“
Crichton, jak už jsem zmínila, využívá jednoduchý až vědecky precizní postup psaní, popisuje a nic nedobarvuje či nepřebarvuje. Využívá to, co má k dispozici. Tak proč se sakra realizuje ve sci - fi? Každá science fiction se tímto stává jakousi úvahou nad tím, kam člověk spěje a umožňuje mnohem lépe pochopit přítomnost než budoucnost, na kterou se zaměřuje. Zároveň poskytuje i někdy tolik potřebný odstup. Crichton má všechno složeno v jednu kostku - minulost, přítomnost i budoucnost.
Citace: CRICHTON, Michael. Jurský park. Praha: BARONET, 1990. ISBN 8090106897.
