Článek
Effy Sayerová je jediná žena studující na katedře architektury, ale od svého dětství, kdy si přečetla Angharad od národem oslavovaného spisovatele Myrddina, touží pouze studovat literaturu, která v tomto zůstává ženám zapovězena. Když se jí tedy naskytne příležitost navrhnout přestavbu Myrddinova starého domu, vrhne se po ní. Za projektem na jih odjíždí i utíká a doufá najít lepší způsob života. Syn již mrtvého autora se ale chová podivínsky a zde na jihu, kde se moře neustále víc s víc zakusuje do pevniny, pověsti krmící její halucinace ožívají. Překvapivou oporou se jí po počátečních rozepřích stává student literatury Preston a společně ne úplně příjemným způsobem zjišťují, že příběh Angharad o lásce krutého krále víl k lidské ženě v sobě možná nese kus pravdy. Proč je ale pravda pro Effy jako čtenářku ta důležitá? Přestože Ava Reid ve svých knihách hodně rozvíjí postavení žen a jejich role, v Tíze vody se o hlavní slovo opravdu hlásí literatura a feminismus může stát i vedle jiných věcí.
Angharad a Lolita
Srdcem příběhu zůstává Effyina oblíbená kniha Angharad. Každá kapitola Tíhy vody je uvedena básní s Angharad nějak spojenou či výňatkem z domnělé interpretace nebo přímo kusem příběhu. Milostný příběh, kdy se žena, která královi víl byla přislíbena, jako jediná brání pomocí starých jižanských pověr jeho krutostem a nakonec se jí ho podaří zničit. Kniha samotná stojí tedy na místním folklóru a důležitá v ní je metafora moře - které pohlcuje a mění, je nestálé, ale stále závisí na tom, ke komu se vztahuje. Podle Prestonových slov existuje nespočet interpretací k tomuto dílu, stejně jako sbírek na Myrddinův záhadami opředený osobní život. Vynořují se též dohady, zda vůbec mohl ze začátku nevzdělaný rybář z jihu napsat tak převratné dílo.
“ Podle mého názoru proto, že romance je víra v nemožné; že cokoli může skončit šťastně. Možná, že romance je spíš příběh bez konce; příběh, v němž je konec jen skříň s falešnou zadní stěnou, vedoucí čtenáře do mnohem milosrdnějších světů."
Zajímavé je ale Effyino přesvědčení, že ona sama rozumí Angharad nejlépe. Zná celou knihu nazpaměť, převracela v hlavě veškeré pasáže tolikrát, tolikrát ji kniha pozvedla, tolikrát v ni věřila.
„Právě to jsem chtěla, víte, hlesla. Když jsem byla mladá, ve vašem věku - chtěla jsem, aby si aspoň jedna dívka mou knihu přečetla a cítila, že jí někdo rozumí, a já bych na oplátku cítila, že někdo rozumí mě: Psát tu knihu bylo jako rozsvítit světlo majáku. Je na obzoru nějaká loď? Odpoví mi signálem?“
Asi není třeba moc co dodávat. Literatura v Tíze vody je intimní, slouží hlavně tomu, kdo ji čte. Otevírá pro čtenáře nový životní narativ a Effy díky Angharad přepisuje realitu, ve které žije a jde dál, ačkoli jí okolí leckdy nevěří a hází jí klacky pod nohy. Kniha jí zůstává věrná. O interpretaci Angharad se literární kritici dohadují už velmi dlouho, přesto se liší jenom detaily. I Preston, který si nese svou bolest, vnímá emoce v knize podobně jako Effy, jenom se dostává k jiným závěrům, které jsou podobnější jeho vlastnímu příběhu. Síla příběhu zde funguje jako echo, vztah - Aby se dala správně dešifrovat, někdo nebo něco ve čtenáři musí odpovídat. Úspěch Angharad tvrdí a dokazuje, že to v sobě nosíme každý z nás.
Samotným příběhem i stavbou díla se mi neustále vrací myšlenka na Lolitu od Vladimira Nabokova. U Lolity se často vynořuje otázka, jak by příběh vypadal odvyprávěn Dolores. Tíhu vody sice vypráví Effy, ale i ona se stává spíše pozorovatelkou, případně na svůj vlastní příběh pouze vzpomíná. Myslím, že právě v tom vyniká síla obou děl - Spojení netkví přímo v nich, ale v tom, že jsme schopni pocítit jejich echo. Effy neměla lehký život a přestože v Angharad nachází útěchu, nesdílí zcela stejný příběh. Lolita a Effy nepotřebují vyprávět samy, ale hlavním zůstává pocit, že na vás někdo nezapomene, nebo nezapomene na vám podobné a ty, kteří ochutnali utrpení podobným způsobem. Že se mohou stát majákem pro někoho jiného, nebo pouze odpovědět a odvyprávět svůj příběh skrz čtenáře.
