Článek
Původně jsem chtěla psát o Zmizelé kvůli práci Gillian Flynn se zlem v ženách. Taky jsem chtěla Zápisky z podzemí spojit s úvahou o sebepoškozování, jenže nebyl čas. Nakonec jsem skončila u úvahy nad Ostrými předměty, kterými autorka Zmizelé debutovala a do jejíž rodiny protagonistka Zmizelé rozhodně zapadá. Dle mého oblíbeného výroku „Ženy jsou něžné, ale dívky dokáží být kruté“. Chladné, jemné, temné a překvapivě stále „ženské,“ pozor, ne dívčí.
Amy ze Zmizelé se stala ikonou pro své chladné uvažování, „oddanost“ a manipulaci s lidmi, kdy se s ní spousta mladších žen dokázala ztotožnit kvůli tzv. female rage, kdy většina jejích pohnutek byla dobře pochopitelná a vynášela na světlo zakopané výtky, které snad každá zná z obvyklého života. Známým se stal i monolog „Cool girl“. Akorát Amy je dospělá a zakládá si vlastní život daleko od rodičů, zatímco Camille v Ostrých předmětech má na rozdíl od ní všechnu tu velikou rodinnou pohodu čerstvě v paměti, i když už má jakýsi nadhled.
Autorka se vrací do situace po několika letech, kdy se odstup mezi jednotlivými členy rodiny roztáhne, nikdy neukončí, přesto nepokračuje. Camille se kvůli své práci novinářky vrací do rodného domu a k matce Adoře, zakonzervovanému pokoji mrtvé mladší sestry Marian a neznámé dospívající sestře Ammě uzurpující si veškerou matčinu pozornost. Vraždy, o nichž Camille píše, se situací doma zdánlivě nesouvisejí, přesto právě ony tahají na povrch jakési „shodné prvky“. Mrtvé holčičky, brusle, drby na malém městě. Adora nepřijímající jakoukoli zmínku o hrůznosti zločinů, protože jí tím Camille „ubližuje“. Odtržená ve svém domě, kde si nárokuje všechny a všechno, což jí viktoriánský dům se spoustou místa perfektně umožňuje. Každý se zde může schovat, potažmo může být schován před ostatními na samotce. Jenom Adora prorůstá celým domem, proto veškerá komunikace a vztahy prochází skrz ni, točí se okolo ní. Sama ale není schopna žádnou lásku dát, ani si ji leckdy neuvědomuje. Camille zmiňuje neustálý boj o nedostávající se matčinu přízeň, ať už ve svém dětství nebo když pozoruje dospívající Ammu nikdy nedokázající se vyrovnat mrtvé Marian. Adora ve středu dění sama působí jako dospívající děvčátko, které soupeří se svými vlastními dcerami. A získává nad nimi navrch, třeba tím, že je tráví. Každá z žen to řeší po svém, dle svého věku i lidí, které si drží blízko.
„Then I'd never have to worry again. When you die, you become perfect.“ (Amma)
Amma ví, o co bojuje, ale nikdy kolem sebe nikoho jiného než matku neměla, proto přistupuje na její hru, kterou přenáší i do jiných okolí, jiných vztahů současně s dějem doma, její „rozpor“ se projevuje navenek. Camille oproti tomu věnovala péči své mladší sestře, než dívka zemřela. Camille tak nikdy nedovolila matce ji trávit, jenom si to časem vynahradila v podobě vyřezávání slov do kůže. V průběhu vyprávění si vzpomíná na všechna slova různě po těle, které ji „doma“ ukotvují. Proto jí na zádech též zůstává kruh „dokonalé kůže“, který symbolicky zničí hned na konci knihy, kdy si vytváří nový domov. Camille se stává „zničenou, zruinovanou“, dalším důkazem matčiny „svátosti“. Pro společnost se stává nedotknutelnou, protože její hnus je vidět. Rodinné trauma se ale právě proto nepředá skrz ni.
Novou Adorou se zde stává Amma, která s problematickou rodinnou situací není nikdy konfrontována skrz sama sebe. Přijímá tedy matčinu iluzi, aby si urvala alespoň něco pro sebe. Amma je neustále tvarována do „holčičky“, jenže zároveň inteligenčně přesahuje i dospělé, ke kterým ji Adora nikdy nepustí. Amma nikdy nedostane šanci si vybudovat svou vlastní identitu mimo něčí představy. A lidé kolem ní, kteří celé Adořino týrání dcer vidí, ji svou nečinností potvrzují, že je to tak správně.
„I like violence. I blame my mother.“
Každá ze tří žen zde ukazuje možný způsob vyrůstání ze vztahu s matkou, kdy jsou nuceny motat si okolo prstů přítomnost, realitu, nebo se v ní „ukotvit“. Jemná žena jako Adora přece nemůže být špatná matka, matka nikdy nemůže ublížit. Dokud se vejdete do přestav ostatních, můžete si dělat skoro všechno, co chcete. A i Adora se do této představy svaté a pečující matky vejde. Možná je zlá, protože sama má za sebou stejnou zkušenost, se kterou se nikdy nedokázala srovnat, ztotožnit… Nikdy zcela z motivací té malé holčičky nevyrostla. Čímž se jí otevírá možnost to předat skrz své děti dál, ani vlastně nestojí o nějaký dobrý vztah, jenom co z toho plyne pro ni. (Na druhou stranu tohle není v knize moc rozepsáno a ani by ji to nemělo nějak omlouvat.) A když je to později vidět, je to hnus. Jenže bez něj to tady nejde. Otázkou tedy zůstává, koho z těchto tří žen si člověk vybere a kdo je z nich stravitelnější?
