Článek
Jozefa Kariku asi nemusím dlouho představovat. Stejně jako jeho román Trhlina, Tma, Strach a pro mě dnes důležitou Propast. Ve svých dílech se toulá po Tatrách a lesích Slovenska, kdy se ke slovu tedy dostanou bludičky a v Propasti sprunggeist. Jeho hlavní postavy jsou ale obeznámené s psychologickými jevy, které jsou do určité míry schopné vysvětlit, co se s nimi děje - např. v románu Tma je protagonista stižen hysterickou slepotou kvůli výčitkám z vraždy vlastní ženy. V Trhlině zůstává spousta otázek - vzpomínky, domněnky, zmizení, touha vrátit se zpět na místo, kde se vše událo, a tak přidat vlastní zmizení na seznam. Tma je tedy vysvětlena pouze psychologií, Trhlina se trošičku uklání k nadpřirozenu s otázkou skrytou… Freud ale v podobě neodkladné otázky visí nad Propastí.
Propast se odehrává u skalní plošiny, kde se po desítky let vrhají lidé dolů. Někdy za svou procházku zaplatí pouze oni sami, někdy napomůžou i svým blízkým. K okraji jsou podle svědectví a pověstí lákání hudbou a smíchem, halucinacemi, pro ty vytrvalejší má ale místní sprunggeist připraveno prožívání posledních okamžiků ostatních. Nebo vlastní paměť, jak zjistí hlavní hrdina. Lze i říci, že se postupně stáváte samotným sprunggeistem. Protagonista Adam zde podnikne opravdu podrobný výzkum jak v pověstech a historických záhadách, ale i do Freuda, podle jehož vysvětlení je „sprunggeist“ nějaký jev spouštějící sebedestruktivní systém uvnitř člověka. Podle Freudových teorií si v sobě člověk nese eros - pud života a thanatos - pud smrti. Postupné „hryzání“ sprunggeista a splývání s ním zase navazuje na nevědomí a kolektivní nevědomí - neseme si v sobě hluboko zakotvené vědomosti všech lidí před námi. Proto by pak lidé skákali dolů zvábeni vlastními vzpomínkami, kdy proti nim duch obrací vlastní mysl. Vypravěč i zmiňuje vlastní trauma z dětství, kdy mu otec skočil dolů ze skály a zabil se. Adam jako jediný z této plošiny uteče, ačkoli ne bez daně - zabije vlastního nejlepšího kamaráda.
Zatímco Tma přičte celý výsledek psychóze, tady protagonista nevyvázne. Mysl je mocný nástroj a je možné, že zde pouze použilo nevědomí nasbírané pověsti jako úrodnou půdu pro své skutky. Vypravěč si na to raději neodpovídá, ani nemůže. V Trhlině se na místech v horách mění zákony časoprostoru. Bludičky? Možná. Nebo jenom naše mysl není schopná některé věci pobrat, tak si je usnadňuje, převypravuje. Mysl nedokáže žít v neurčitosti. Potřebuje příběhy, podobenství, metafory. Najde si vlastní cestu, jak přežívat dál. V Trhlině se hlavní postava vrací zpět, protože si to nedokáže vysvětlit. Adamem zase otřásla smrt otce, trauma mu „přepsalo“ mozek, možná díky čemuž odolal o trochu víc v této situaci. Jsme to vždycky my sami, kdo si kope jámu a některá místa nám to pouze připomínají, nebo jde opravdu o nadpřirozeno? Je to z mnoha pohledů legrační, protože pak by to taky znamenalo, že jsem pořád přese všechny výdobytky civilizace ti stejní lidé jako před tisíci lety.
