Článek
Staré řecké mýty tu s námi jsou déle než pohádky a na rozdíl od nich se jejich vyprávění nemění, pouze jejich interpretace trochu ano. K nim též kvůli občas až příliš krutým trestům přicházíme později, většinou se naší první „literaturou“ stávají pohádky. Pohádky… Někdo raději ty hrůznější konce, někdo se topí v těch šťastných, objevují se moderní převyprávění anebo zcela nové moderní pohádky, které více vyhovují výchovnému zadání. Jenže je to vůbec potřeba? K čemu dítěti a nejen jemu pohádky slouží? Opravdu si je dospělý čtenář může číst jenom pro pobavení?
Pohádky tvořily součást lidové slovesnosti od nepaměti. Přestože každá kultura má své vlastní pohádky, jejich motivy se od sebe tolik neliší a dnes některé splývají dohromady. Skrz dobu až do dneška, kdy se jejich vyprávění soustřeďuje hlavně na děti, pohádky ztrácely své „kruté“ detaily. Možná protože jako dospělým nám připadá, že příběhy nám sice takhle dávají větší smysl, ale děti to nemůžou chápat. Vykládáme si je jinak než v dětství, možná drsněji a snažíme se před tím děti uchránit. Někdy pak člověka překvapí, že ti malí jsou k drsnostem a trestům postav shovívavější než dospělí a jediný, komu to vadí, je rodič. To je ale v pohodě.
Díky obecné charakteristice postav v pohádkách a volnějším schématům je totiž pohádka vytvořená každému na míru. To, co v ní vidí dítě, je to, co dítě vidět potřebuje - dosazuje si sobě známé situace, které momentálně v životě řeší a se kterými se učí pracovat. Jako dospělý už tyto situace a tím pádem i interpretace přeroste, proto se posune dál, ale do schématu pohádky si stále může dosadit, co se mu právě hodí. Může si rozkreslit nerozepsané motivace postav, zamyslet se nad jejich minulostí nebo jim klidně připsat v hlavě jiný konec. Zkusit jim vymyslet jinou dějovou linii. Pohádka samotná představuje jakousi omalovánku, do niž si každý složí, čím se zrovna v hlavě zaobírá. A většinou zde svou otázku vyřeší.
Malým dětem podobné vyprávění přináší hlavně to rozhřešení. Dětem a později dospívajícím se postupně dostává do rukou nová „emoční výbava,“ se kterou přichází i postupné učení se, jak pracovat se svými vlastními potřebami, jak se snášet s ostatními členy rodiny. Spousta lidí si nad podobnými situacemi láme hlavu i v dospělosti, pro dítě se tedy jedná o zajímavý oříšek. V pohádkách se to ovšem zdá přehlednější - přehnané emoce a jednoduchá charakteristika postav dokáže dítěti přiblížit a pomoci přijmout, co se děje v jeho nitru. Proto i lehce brutální pohádky nebývají škodlivé - mohou ukázat intenzitu emocí, což pak pomůže s jejich usměrněním. Člověk se jich ale může ujmout celý život, proto se taky náš pohled na pohádky mění po celý život, jejich obecnost jde do intimity.
Řecké mýty jsou v některých ohledech pohádkám podobné, ale jejich interpretace nejde tolik do hloubky osobnosti jednotlivce. Náměty a otázky v mýtech bývají stejné, ale jednotlivé příběhy má každá kultura své vlastní. Mýty tedy obsahují spíše společenskou realitu a chování, zachycují obecné lidské vlastnosti a možné ponaučení. Pomáhá tak lépe se zorientovat v myšlenkách a tabu nastavených společností, které nás do velké míry tvoří.
