Článek
Jsem člověk chorobný. Jsem zlý člověk. Jsem nevzhledný. Myslím, že mám nemocná játra. (…) K tomu jsem ještě krajně pověrčivý, alespoň natolik, abych si mohl vážit medicíny.
- Zápisky z podzemí
Za klíč k Dostojevského dílům se považují Zápisky z podzemí, protože byste je našli rozkouskované ve všech ostatních. Stanovují otázku – Co se s člověkem stane, když se stáhne do úplného ústraní? No, nic příjemného, ale to utrpení se dá všelijak využít, na to jsme my lidi odborníci, stejně jako jeho hrdinové… Potíž je v tom, že v ústraní se musíme nějak ukřižovat sami, abychom se mohli považovat za mučedníky.
V Zločinu a trestu se Raskolnikov odváží k vraždě, aby si mohl dokázat, že byl stvořen pro něco velkého. V Běsech se zase připravuje revoluce – Velká jména mohou být velká, protože okolnosti okolo nich byly těžké a mimo jejich kontrolu, zatímco mimo těžké časy jsme odsouzeni k bolestivé průměrnosti. Jenže „velké“ osobnosti si za vzory bereme dál. Raskolnikov hledá svou šanci, Běsi si připravují revoluci. Jak Raskolnikov, tak i postavy zde jsou nepochopeny okolím, schází jim kontakt s vnějším světem. Utrpení i tady touží být využito - všichni si přejeme, abychom o věcech, které vždy děláme dobře, mohli říct, že byly výsledkem píle, dalšího utrpení a potu a krve a slz… Nebo můžeme jako sladkou tečku použít smrt. Proč?
Utrpení může sloužit jako čočky, může zveličovat, protože viditelná zranění a staré jizvy se stávají důkazem naší píle nebo vnitřní bolesti, která skoro jako by bez nich ani neexistovala. Dostojevský jde ale ještě dál a co na tom nejvíc bolí, jak dokazují konce jeho knih, že celé tohle mučednictví není nic víc než čistý sebeklam a hodně křehká iluze. Proto může být trochu překvapivé, že tyto srážky s realitou uvádějí Zápisky, které jsou vlastně jenom dlouhý monolog rozbředlých citů… Jak se postava uchýlí do samoty a přestává zvládat oddělovat sama sebe od okolí, nedokáže rovnat své vlastní pocity, dokáže si je potvrdit i vyvrátit. To našeho hlavního hrdinu postupně nutí vybírat si ty podněty, které sám chce v daný moment, ztrácí potřebu přemýšlet, rozlišovat. Nedokáže se korigovat, protože nemá žádné zrcadlo. Čím delší dobu tráví mimo svět, tím zářivější a čistější mu připadá, stejně jako si on sám připadá zlovolnější a špinavější. Co se stane, když člověk svou samotu v tomto stavu opustí?
Nepojmenovaná postava Zápisků touží po zapojení zpět do společnosti a pokouší se obnovit staré známosti, jenže se mu nedaří ovládat ani rozlišovat své vlastní pocity od toho, co se doopravdy děje, proto se vrací zpět do své ulity. Nic hrozného se nakonec nestalo, jenom je zase sám.
Oproti tomu Raskolnikov ani Starovgin už možnost vrátit se zpět do své ulity nemají, protože jejich „idea“ je přerostla, ožila a vtáhla je zpět do děje, čímž je zbavila kontroly nad situací. Raskolnikov se postupně začíná čím dál víc děsit svého činu, čím víc cítí pocity druhých a čím víc se sbližuje se Soňou, jež mu dává příklad, že utrpení se dá nést i bez toho mučednictví, poměrně nesobecky. Přizná se tedy ke svému činu a vezme na sebe trest, během kterého ale pozná více lidi okolo sebe a je vykoupen ze své samoty, totiž stává se součástí světa, tudíž už nemusí toužit po velkoleposti Napoleona.
Běsi nabízí zase jiný konec. Aby se vykoupil, Nikolaj Vševolodovič Starovgin se vyzpovídá a spáchá sebevraždu, aby to vše ukončil. Okolnosti jím vytvořené – pokus o jakousi revoluci – se ukázaly být pod jeho úroveň, přesto nebo možná proto se stává jeho smrt zcela zbytečnou. Ve Zločinu a trestu, Běsech, se nikdy zcela nedostaneme do hlavy těchto postav, nazíráme na ně skrz hlavní příběh jimi daný do pohybu. Zápisky z podzemí jsou v tomto výjimkou… Zpočátku skoro nesouvislé, ironií a sarkasmem nasáklé monology… Je to docela vtipná kniha, dokud to nehodíte do světa, v našem případě příběhu a nezačnete dumat nad Raskolnikovem nebo Starovginem. I takový kníže Myškin… Toužící po světu okolo nich, který je odmítne, stejně jako oni něj.
