Článek
Jenže zatímco Větrná hůrka je jevištěm typických romantických hrdinů, romantik Mary Shelley trochu vyrostl. Stále zde najdete motivy šílenství, zřícenin a Poslední člověk končí též u divokého moře, ale tam kde si romantický hrdina nevidí kvůli své citlivosti a touze po svobodě na špičku vlastního nosu, je Shellyin protagonista s „nevýhodami“ konfrontován, stejně jako vychází na světlo i jeho bolavá samota (další oblíbené téma). Větrná hůrka vypráví o nešťastných lidech ubližujících pořád a dokola sobě navzájem, přesto jako kdyby se své hrdiny snažila kniha sama neustále bránit, omlouvat. Jednou proto, že postava je dívka. Podruhé, protože to kdysi bylo dítě, kterému někdo ublížil. Všichni sedí a čekají, až je to přejde, jenom aby nemuseli nic dělat. Jinými slovy zranění lidé zraňují další lidi, jenže to nemusí být daná věc. Shelley vypráví, nechává promlouvat své postavy, z jejích dialogů vznikají krásné citáty, jak vysvětlují, co se uvnitř nich děje, neustále jsou v kontaktu s okolím. Má s nimi soucit, ale nijak nezmenšuje hrůznost jejich činů.
Po nějaké době je jejich zahořklost dožene. Nemohou ve své nenávisti pokračovat, touží se naučit milovat, což je vede skrz a zpět do jejich samoty, jež celým dílem proplouvá. Samota zde vychází z poznání, že kdysi bylo dobře, jenže to z nějakého důvodu zmizelo. Osamělost se stává žalem nad tím, co bylo. Přichází s vědomím, že už to takové nikdy nebude, ale to neznamená, že bychom byli ztraceni. Čím větší díru Frankenstein pociťuje, tím víc se snaží a touží. V Posledním člověku se vypravěč rozhodne povznést nad příkoří způsobené jeho otci, protože Adriana, syna otcova přítele nepřítele, nedokáže nenávidět. Taky mu Adrian otevře svou náruč. Nespravedlnost sice není zcela zapomenuta a pořád bolí, ale vznikne nová rodina. Situace se i přes minulost neustále někam posouvá, zatímco u Větrné hůrky dostáváte vysvětlení staré historie, která se ukazuje v přítomnosti. Ale pořád zůstáváte na místě, dokud se to najednou nezmění. Dokud se k té hrůze a bolesti zadanými jinými lidmi nerozhodnete přidat něco jiného.
Jako protiváha protagonisty se v Posledním člověku nachází i hrdá královna, která svou dceru zavrhne kvůli jejímu sňatku s vypravěčem. Po její smrti vypravěč přesto paradoxně zůstává tím jediným, co jí zbylo. Frankeinsteinovo monstrum si v sobě zase nese kus doktora Frankensteina. Dalo by se říct, že Frankeinstein se celý příběh pokouší se svým údělem daným mu jeho „rodičem“ srovnat. A tady pro mě leží vlastně i rozdíl mezi Větrnou hůrkou a Mary Shelley. Větrná hůrka vysvětluje, ale už se neptá co poté, jak to vnímá či ovlivňuje okolí, to přenechává Shelley. Tedy i když má jistě pravdu ve svém výběru tématu a jak může okolí špatně zapůsobit na „citlivé“ lidi a děti, nebere tolik v potaz, že stále je možnost se z toho vymanit. A že to je vlastně to nejtěžší. Nakonec čím většími hrůzami nás osud vláčí, tím více lidskosti jsme v sobě nuceni objevit, abychom se vykopali ven. Paradoxně hororový až katastrofický příběh, jenže s po svém způsobu nadějným vyzněním. A to je Mary Shelley, zakladatelka hororového žánru a zároveň jedna z nejjemnějších romantiků.
